Luna září krvavou
z noci temnošera vzplála,
nad bezsennou Vltavou
ve snu zarděla se skála.
Rudý odlesk plápolal
s věže Krumlovského zámku;
k Vltavě on zavolal
v divně rozjařeném spánku:
„Hoj ty řeko vlnitá,
větrům křídla rychle sejmi,
leť, kde Praha věžitá,
k hradu královskému spěj mi.
Rci, že nejsem pro manství
ani dosti sláb ni skroven;
svrhnu břímě poddanství
a jsem hned mu silou roven!
Nechť je hradů nejhrdší,
nechci já ho ctít za krále;
nestojí on ne tvrdší
ani na vzdornější skále.
Není boků mocnějších,
ba já tužšího jsem těla!
není nohou pevnějších
ani hroznějšího čela.
A nechť nebetyčnou věž
zvedá sobě za korunu,
vysoko i moje též,
sahá po samou až lunu.
Hrdopýchou vítěznou
nechť se hradí jmenem králů,
však svou rukou železnou
zdrtí o Krumlovskou skálu!“
Zachmuřil se luny jas –
ztichla’s hradová ty skálo?
dávný, dávný to byl čas,
němž divě se ti zdálo.
Netřeba již hrozby tvé
sídlu hrdé králů moci...
vnoř se v temno rozlité,
spi jen klidně v stínu noci.