Na balvaně v stínu lesa kříž tu hrubý, nad ním stříška malá; ruka, jež snad skály tesá, spasitele obraz vytesala.
Nemůž býti církve chudší: kolem buky – knězi věru prostí! Zvony, jimiž stáda hlučí, ty jen zvoní tady k pobožnosti.
Někdy také k větší slávě kdesi v dálce zazní rána z pušky; svěcená tu rosa v trávě, také svíčky, svatojánské mušky.
Zřídka jenom v tyto strany zbloudí zpěvák do haluzí stromů; bouř tu hrává na varhany, píšťaly a housle vítr k tomu.
Jediný se tady svátek slaví za tu dlouhou dobu roční: celá zima – velký pátek, celé léto – hody velkonoční.
Divoké to bohoslužby, po pohansku, v přirozeném slohu; za to jenom prosté tužby skromně odtud snášejí se k Bohu.
Někdy se tu chvíli staví vousáč se sekerou na rameně; někdy pytlák smekne s hlavy a pak dále kráčí zamyšleně.
Pocestný tu někdy sedne, vyndá chléb, a balvan jest mu stolem, prosebně sem vozka vzhlédne, na saních kdy srázně letí kolem.
Spočine tu v chládku kdosi, snad i usne, je-li mše tu tichá; nikdo však se nehonosí, že tu z módy k bohu nudou vzdychá.
Starosvětská jest tu obec: drsný hříšník mnohý se tu kaje, ale žádný hladký sobec, škody své co hříchy počítaje.
Kdo jen jistou mírou měří, což by získal na nejistém nebi? dlí tu jen, kdo v něco věří, nikdy sytá duše bez potřeby.
Nevzplane tu prosté duši bolné vědomosti záře jasná, ani ji tu neporuší posměvačná moudrosť cizopasná.
Nikdy zde v tom šerém skrytu nepostojí pokrytcova noha; zde jen pravdou svého citu povždy člověk hledal svého boha.
Cookies on Poetry Cove