Koník luční.

Hle, louka bujná, vysoká i zkvetlá! jak malý prales, plný vil a bájí se kmitá ve hře stínů svých i světla, a slunce lesk až ke dnu proniká ji;

v dál po povrchu vlny zelenavé se zvedají a hloubí v zlatojasu; jak plachta bílý motýl po nich plave, a lehký oblak medyňkových klasů

vlá průzračně i jemně nade květy, jež bíle tu jak pěna vlnu čepí, tam zlatem svítí jako hvězdné čety, jež moře zrcadlí. V té luzné stepi

co krásy a co poesie všude! co vše zde září a co vše zde hude! Luh celý prokvetlý je věnečenkou, tou bělorůžnou jako líce děví,

a zevšad hudbou zvonivou a tenkou to zní jak nejútlejších šotků zpěvy; sbor věje v změnách tichých a přec hlasných, tu střídají se mistři a tam učni, –

to po všech kvítkách, tmavých nebo jasných, si v skoku vzletném zpívá koník luční. Tu, onde, – hopsa! Kterak se to kmitá! Jsou myriady, nesčetné jich sbory,

až louka těmi báječnými tvory se hemží jako oblasť duchovitá, ba zdá se mi, že vidím přehluboký v ní obraz básníkovy fantasie,

v níž genius své myšlénkové skoky si provádí a z pylu květů žije. Slyš, kterak drobounké jsou trylky ony! zdaž nevzňaly by závisť primadonny?

A nepějí ti pěvci pod vavřínem, jen pod kvetoucím žebříčkem a kmínem. Když děvče vysokou se travou dere, jak záletníky v zajetí je bere;

hle, co jich unáší svým muselínem! Kdo dá se unést, enthusiast je to; a ze všech tvorů, co jich rodí léto, můj obdiv nejvíc vábí koník luční,

ten lehký skakoun, šťastný přemrštěnec! Jest zeměchodec – a přec okřídlenec; jest kůň i jezdec – oba nerozluční; jest Pegasus i básník v jednom těle,

jest hráčem i též sám jest lyrou svojí! Nač ohlížet se jemu po nástroji? On hude na své vlastní křídlo chvělé. Onť myšlénka i forma stejně švižná,

onť bytosť všeobsáhlá, nedostižná. Jest pěvcem i též posluchačem sobě, jeť umělec i kritik v téže době, onť erotik i humorista v pění,

on všecko jest, onť amateur i znatel, onť autor, publikum – ba snad i nakladatel! Však při všem úžasném tom přičinění to malé, živé universum luční –

jak hubené jest, – a již sotva ztuční! Hle, v říši poesie plné květů ten její nadšenec – hle jak je suchý! Ten los má koník do skonání světů

as rovný s poety a s veleduchy. V říš poesie přijde sekáč s kosou a pokácí ty květné její divy – a shrabe vše jak pouhé seno s nivy –

i s trylky, poupaty a slznou rosou... ba s koníky – i s nadšenci, jich druhy, vše v otepích to nacpe na své vozy, – my v seně uschnem, spustnou naše luhy, –

a skot se vypase tím senem prozy.