Knihu zavírám, však obsah její před duší mi plane jako živ! Rozplameněn vlastenskými ději mocnou pýchou pne se každý čiv.
A jakž ne? Vždyť naše jest, ba naše rekovná ta, mužná minulosť; syny jsme... V tom stranou hlédnu plaše, neboť přisednul si ke mně host.
Toť můj kocour. Nuž, mně nepřekáží. – Přede mnou se stará sláva skví, stará chrabrosť pouta ducha sráží, stará volnosť hlásá vítězství!
Cítím, v jakou velkosť rozplanul se žárem přesvědčení lidu tlum, za myšlénku když... V tom silně hnul se kocour můj a vyrušil mě z dum.
Lízal sobě náprsenku bílou. – Se zápalem vnořuji se zas v boje za pravdu, jež strašnou silou Čech kdy svedl, světu na úžas!
Duch můj v činy hřímavě se ztápí, jež až k nám... V tom do mne trklo cos; kocour v zubech cídil svoje drápy a pak myl si tlapkou tvář i nos.
K smíchu zvíře! – Tepny však mně tlukou vážným, hlubokým teď rozruchem, horké čelo opírám si rukou, moře ohně plá mi nad duchem.
Odkaz předků sálá to v mou duši! Otců nadšení... V tom co to zas? Kocour, pilně šoustaje si uši, hlavou při tom vrazil do mne as.
Ještě nejsi hotov s toaletou? – V tom již přestal, usadil se tich. – – Ano! setbu, duchem otců vsetou, uzříme my vzrůsti z českých lich!
Vždyť jsme vnuky, dědici těch obrů, jejich krev i síla hoří v nás, zrozeni jsme k slávě, k světlu, k dobru... Tu v mém ohni – proč mě přejel mráz?
To můj kocour, přituliv se ke mně, marniv, spokojen a uhlazen, jal se přísti blaženě a jemně, a ten hrkot byl tak výrazen...
Vrčel tak, až připadlo mi v mihu, žeť mé extáse to ozvěnou! Žlutým okem šilhal na mou knihu s pýchou samolibě zkojenou.
Kniha zavřena, však v purpur desky žlutý zrak se dlouze zadíval; stříbrem vytlačen tam lev byl český – – kocour, věřte! naň se usmíval...
Žlutý zrak mu pod přivřeným víčkem na mne zasvítil, as jak by děl: „Přec je znáti, že jest lev mým strýčkem? kdož by podobnosti neviděl?“
– Ba, až příliš jasně zřím tu shodu, plna nevýslovných pocitů! Kocour – kocour ze lvího jest rodu, my pak – my jsme vnuky Husitů.
Cookies on Poetry Cove