Klasy.

Hle, z trhliny mraků své paprsky tasí žár slunce tak plamenně žhavý, že pod jeho zážehem zrající klasy jen pokorně kloní své hlavy,

a prahnoucí stébla když poledne dech ten horký jim ku zemi sníží, tu tiše, že sotva to postihne slech, dí klasy: „Jen přimnož nám tíži!

Jen porážej ohněm nás v jistý pád! Ať klesáme mdlobou: my chceme zrát!“ A kolkolem z nivy tu další, tu bližší zpěv ženců se vesele roní,

však nežaté pole se chvěje, kdy slyší, jak srpy tam šustí a zvoní; v něm živě se ohlíží po klasu klas, až v objetí jaly se hebce,

a hedbávným šelestem vane jich hlas, jenž svorně a výmluvně šepce: „Jsme hotovy ku žni, jen sečte nás! My čekáme srpu a kosy ráz.“

Tam do širých vrat jede s dvojspřeží hnědou vůz vysoko vystlaný snopy, a cepy tam důrazně svoji si vedou; kol v ticho jich přízvuk se topí,

a souměrně vážný jich počtverný tluk jak pevného srdce zní tepot; z lih zlatého pole se zvlňuje zvuk, to klasů jest pohnutý šepot:

„Jen svažte nás v pouta, jen tlucte nás! My oddaně ztrpíme cepů ráz.“ Dál v útulné jamce, z níž na špičkách lehce se vypjaly zvědavé jívy,

kam potok jak bělouš se vrhá i řehce zpod bujné i zpěněné hřívy: tam zpěvavě tluče i tluče vždy mlýn, té krajiny slavík to sivý;

však pole hrá měňavě v zlato i v stín, a šuměním klasy se diví: „Proč váháš? Jen srdnatě nás tam zdrť! My radostně půjdeme v takou smrť.“

Slyš – jásavý pokřik a zpěvánky zvučné, hřmot vozů v to s dupotem koní, zas trouby a flétny zní v intradě hlučné, prach valí se, rolničky zvoní;

hej! vesnické svatby to pyšný je vjezd tam v bělavé přespolní chaty; a z klasů jak žalmem pak slyšeti jest: „Z nás palte chléb radosti zlatý,

v žár peci, nám k veselí, vhoďte nás, v smrť za hody lásky – byť dvou jen z vás!“