U klášterní zahrady černá se zeď
a divoké réví ji porůstá kolem;
na místě jen jediném pustém a holém
lze písmeny zřít – co to za průpověď?
„Svět není, a život jest přelud a sen,
ó vzbuď se! až potud jsou mrákoty jen!“
Před dávnými časy žil v klášteře mnich,
jenž zamyšlen chodil a bledé měl čelo,
on pokání v oběť dal duši a tělo,
měl málo jen slov a kryl tajemství v nich.
On klášterních bratrů byl kárce a vzor
a srdce mu užíral práznoty mor.
Kdys k oltáři přistoupil svatební pár,
mnich spanilou nevěstu s jinochem spojil;
i zvěděli bratří, že před časy brojil
mu v srdci pro děvu tu milosti žár.
On poznal ji – zda jej též poznávala,
kdy ženichu: „Ano!“ mdle zašeptala?
A svatební průvod již opustil chrám.
Mnich vyšel – jak pusto! zdě pochmurně stály,
vnitř duněly klenbou ty známé chorály,
a mnich klekl pod nebem s pamětí sám...
proč v paměti hořel mu jediný vid?
byl sen to? či snem byl ten klášterní klid?
Buď lhalo mu nebe, neb život mu lhal!
nuž, přeludem staň se ten svět smrtelníků!
pod klášterní zdí vrazil do prsou dýku
a na zeď ta slova umíraje psal:
„Svět není, a život jest přelud a sen –
ó vzbuď se! až potud jsou mrákoty jen.“