KEPLERŮV HŘÍCH.

Noc odestřela všecky zemské roušky s hvězd nebeských; jest jasno v nedozírnu a mihot věčných světel praví němě: Pusť zraky své jak orly po nesmírnu,

teď z jeho tajin plnými pij doušky, teď mysli, měř a zpytuj, synu země! Vzduch čistý jako chladný křišťál mrazí; jest zimní noc, a všecky mátohy,

jež v letním vedru mlhavě se plazí, mráz krutým ostřím srazil s oblohy; jest průzračno až po nejzazší světy, jež konečnosti lidských výzvědů

tam v závratných svých dálkách staví mety, cíl krajný ozbrojených pohledů. V tu noc Jan Kepler u svých nástrojů bdí sám a v zamyšlení přehlubokém.

Dnes v prostor nebes nezalétá okem – jak jindy – chtivým smělých výbojů; v dlaň opřel skráň, v niž rýsují se vrásky, a myslitelskou hlavu zádumčivě

vstříc hvězdám vzpjal, tak nečinně a snivě jak mládec v okouzlených dumách lásky. Dnes neproniká hvězdných světů tlumem ten příbuzný, jak ony světlý duch,

dnes nesčítá jich ladný hyb a ruch a neslídí jak neodvratný strážce v jich věčný zákon bystře pevným umem; zrak vnitřní v pozemské dnes tmy se hrouží,

po lidských losů pátrá slepé srážce a v duši trpící, té chvělé vážce, tíž lidských strastí, lehkost útěch váží, – on sčítá útrapy, jež nad člověkem

jak černé hvězdy vírem žití krouží a zmítaným jej provázejí věkem; ne věčný zákon – věčný zmatek stíhá i zkoumá dnes. A hvězdy září v dol

jak tvrdé démanty, jak hroty zlaté, s jichž ostří cos jak pohrdání míhá k tvé nicotě, jak výsměch pro tvůj bol. Jan Kepler v celé pýše vzpjal se teď,

a z hrudi těžce zkoušené i hrdé též svitly hvězdy démantově tvrdé těm dálným, cizím světům v odpověď. Hle, k černé říze chudobné, jež kryla

ta prsa, v boji svém tak ušlechtilá, dvě slzy, které trapných tísní spor byl vynutil, jak mužův bol tak žhavé a zledovatělé jak mužův vzdor –

ty mráz tam přitknul, perly mihotavé, šperk bídy lidské. Smrtelnosti znakem tak znamenán, stál nesmrtelný muž jak z ledu sám, tak tich, a pevným zrakem

vpřed upjatým zřel v noci jasnou líc a vzdorně dumal budoucnosti vstříc. „Nechť tedy zhynu v útrapách i hladu! Vy hvězdy, samy věčnými jste svědky,

jen přísné poznání že v závěť kladu a nepodvrhám pověrečné cetky vám místo čistých pravdy paprsků! Těm zasvětil jsem žití, duši samu,

těch nezaprodán hadačskému klamu! Nechť za lež dávají mi zemské štěstí: co z věčných rysů vašich okrsků jsem vyčetl, to jedinou je zvěstí,

již jménem vaším v pamět věků vpíši. Já neposkvrním nauk vašich vážných a nesmísím jich s bludnou bájek říší; vás, v chrámu věčné pravdy světel strážných,

vás nechci zradit za všední svůj chléb. A nechať svět chce být a zůstat slep a zlato sype tomu, kdo jej šálí, kdo drze, z mamičů jsa licoměrných,

si šašky tropí z bloudů lehkověrných: já chci jak vy být nezvratný a stálý, ne jako větrem utržený list; duch můj – ten touží být jak hvězda čist.“ –

Zrak zvedl ku hvězdám v tom odhodlání, však líc mu omrazilo zimné vání, a hvězdy v chladném majestátu plály dnes divnou, přísnou jemu cizotou,

jak kdyby v nikdy nevýzpytnou dáli se povznášely věčnou temnotou; dnes důvěrníku svému, příteli, svou dávnou účast vypověděly;

vzhled jejich, jemu milený a známý, byl proměněn a němou vedl řeč: „Chtěls marně, smělče, obcovati s námi! My v záři trůníme, ty v temnu kleč!

My črtami jsme míru, jasu, krásy, a věčný soulad v nás i kolem nás! Ký syn to zmatků bolných k nám se hlásí a drzým umem vráží v umu hráz?

Co víš? Kam stačíš? Co ti možno zbádat v tom krátkém žití vrátkým zkušením? Tvá pravda – jesti víc než domněním? A můžeš pyšně víc než ze hvězd hádat?“

Stín těžký zastřel duši badateli, a jako stínu toho vtělení se černý obrys kreslí v sněžné běli a blíží se. To není vidění,

toť lidský stín. Zrak hněvný blýskl z šera, a mračný stanul Valdštein u Keplera. „Tak jsem tě nalézt chtěl, tak právě v díle,“ dí Valdštein hvězdáři. „Co žádám, víš.

Mně dávno slouží astrologů píle, a dávno zvěstila mi slavné cíle svou nadpozemskou mluvou hvězdná říš. Však nevěřím všem věštbám pochlebným

z úst zištných, dobrodružných lžihadačů; však z pravých čisté vědy vykladačů, již ku hvězd mysteriím velebným zří s úctou vážnou, – z těch ctím nejvýš tebe.

Chci tebou zvědět, co mým losem jest! Mne volá čin, jest čas, – nuž zkoumej nebe, bys tlumočil mně ryzí věštbu hvězd. Chci zvědět, jest-li vhodná, šťastná doba,

bych počal záměr srdnatý!“ – Tu něm vzpjal Kepler k výši dlaň, – i mlčí oba, až Kepler dí: „Tam věčných světel sněm plá nade mnou, a před jeho bych tváří

byl kejklířem? A nevěříš-li lháři ni prodavači šalby, slyš mě tedy: co žádáš vědět, nikdy nevyloží ti učeň chladné, pravdomluvné vědy.

Já zkoumám dráhy hvěd, – ne soudy Boží.“ „Jak? soudy Boží?“ šeptá Valdštein temně, a duše otřásla se v hlase jeho. „Jest víra tvá, že nad okrskem země

jen Bůh jest beze soka pánem všeho? Že ran i zdarů tahům pobludným jak vojevůdce svrchovaný velí, on sám že zlo i štěstí soudně dělí,

sám otáčí jen kolem osudným? Ty nevěříš ni v moci démonické? Nic není mezi člověkem a Bohem, co tajným prstem sahá v losy lidské

a soudy Boží kříží v ději mnohém? A nevidí tvůj důvtip slepý, němý, co vládne mezi nebesy a zemí? Snad magické jsou, předurčené vlivy,

jež odvracejí těžké Boží soudy; snad hvězdné skupiny, jich běhů proudy svou silou pronikají v zemské nivy a losy stanoví, jichž nemění

i nemstí – nesmí mstít Bůh spravedlivý! Či vše to popírá tvé učení? Slyš! Zdar mi slíbil dávný výrok hvězd, – leč nezbytným je k zdaru přede mnou

teď čin snad prokletý, – čin odvážlivý, a Boží soud-li vládcem losů jest, pak osud náš jest: odměna či trest. Rci: klamal jsem se, hvězdy chápav tak,

že triumf beztrestný mně zaslibují?“ A Kepler dí: „Ty pojals pověr brak; nám pád ni triumf hvězdy nezvěstují! Červ Člověk ve své pidimuží pýše

se domnívá, že oněch sluncí sbor, jenž věčnost řídí a jí zákon píše, se stará o náš bídný chtíč a vzdor! Co hvězdy dí, to může být jen zvěstí

hvězd pokolením, bilionům věků, ne chvilkové té pavučině štěstí, v níž pavouk Osud pase po člověku! Chceš, aby o tvém příští výrok hvězd

kdes mezi nebesy a zemí visel? Znej, co dí hvězdy, co jich pravdou jest: toť řady ohromných jen měr a čísel, jichž velkost mrazí lidskou nicotu!

A mravenčímu tomu životu přec plá-li světlo hvězd a oběžnic, jen tu nám ozařuje jistotu: jsme lhostejni těm hvězdám tam, jsme nic.“

Jak černý stín stál Valdštein před Keplerem, stín, jenž se třásl záští, pomstou, vztekem, stín hrozivý a srostlý s nočním šerem jak démon, jak sám Osud před člověkem.

„Měj díky!“ zasoptil; „aj proto tedy tě v službách mám, a zlato mé ti vděkem jen za to, hladový ty hlupče vědy, ty pídimudrci, jenž nadut chloubou?

Nechť jsou ti k pohrdání o tom zvědy, co Valdšteinovou slávou jest či zhoubou! Či myslíš, že jest cílem mým a tužbou tvých čísel chaos, čar tvých křivolakých?

A neodmění se mi lepší službou skla zázračná tvých zpytů krátkozrakých? Či všecku čest a přízeň, všecko zlato snad pošetile vyplýtval jsem na to,

by Kepler, spiklý s nebeskými zjevy, z nich pyšně vypočítal, že nic neví? Jak? Tam, kde denně šiky svoje mění ty tajuplné, mnohozvěstné světy,

nic o Valdšteinu neplá ve všemmíru? Mne sžírá žízeň po tvém odhalení, však závratného mozku svého trety mi pouze házíš: číslici a míru,

jak místo chleba kámen lačné feně! Již tedy sčítej ve své vědy jméně mou štědrotu a bídu svojich běd! Jdi, pyšný žebráku, jenž mně se rouhá;

jdi, kacíři, – pouť v exil není dlouhá! Dnes Valdšteinovi sloužils naposled! Jdi s vědou svou, jdi s hladem, – Bůh tě živ! Tvůj aspoň los je trest, je spravedliv;

toť Boží soud, ne tajný hvězdný vliv...“ Pryč s výsměchem se Valdštein odebírá a s hněvem, odvrátiv se od hvězdáře. Jan Kepler v temno jako v propast zírá;

hle – jaký zjev se náhle odestírá před jeho duší? V lesku rudé záře, jež démonickým svitem barví všecko, zří mroucí děcko – hladem mroucí děcko,

své děcko vlastní drahé, oplakané, jak prosí okem o svůj život mladý, – a není spásy – umřelo přec hlady... Jak děsný zas to nyní obraz plane?

Jan Kepler vidí ozářenou stěnu a před ní s vlasem divě zježeným stát s vytřeštěným zrakem hroznou ženu, jež úpí k němu skřekem šíleným

a v matném, srdcervoucím blábolu, v nějž bujně kletby beze smyslu vplétá, mu vyčítá té dlouhé bídy léta, jež protrpět jim bylo pospolu...

Toť žena, kterou v lásce v srdci nosil... Zrak ztrhaný, jak o soucit by prosil, zrak zakrvený vtýká se mu v duši, pak tmí se v mlhách, zahalen se smuší,

až bělmem vzhůru zvrácen v smrti hasne... Hle! jaké šlehly nyní žáry jasné kol postavy, jíž dlouhý bílý vlas vlá ve větru a lomící se ruce

se chvějí nad hlavou? Kol ohně jas plá z hranice, k níž davy s rykem proudí zřít divadlo, jak tupá, temná zášť a nevědomost čarodějku soudí,

svůj zločin halíc v nábožnosti plášť. On zří, jak stařena ta zděšená tvář plnou vrásek v mukách k nebi zdvihá; a nešťastná, již soud tak mrzký stíhá,

toť jeho matka – matka milená! – Jan Kepler stojí, zírá bez hnutí, a zdá se mu, že věje od hvězd na zem kýs démon zuřivou svou perutí

a plní život lidský tmou a mrazem, a mocně magický že jeho vliv ten svatý rozum, který tvorstva div kol pořádá, ten zákon pravdy ruší, –

sic osud lidský byl by spravedliv... To cítí ve své bolem zryté duši a vzpomíná... má opět ženu milou a děti nevinné, k nimž démon žene

zas bídu, škrtitelku zasmušilou; smrt vidí – exil – trýzně neskončené – – Jest otřesen. On s přesvědčením náhlým, jak poštván pekelných by pitvor hejnem,

v noc chvatným krokem spěje za Valdšteinem, a stihnuv jej, dí schvácen: „Pane, stůj! Jsou vlivy démonů, jsou vlivy hvězd! Cos mezi nebesy a zemí jest,

co tajem silným, víře neobsáhlým a vědě nevýzpytným, světu vládne; to něco slepé, kruté, tupé, zrádné, co kuje osud lidí, osud můj!

Pojď, chci ti hádat z hvězd, jsem hotov k práci!“ A Valdštein zří, jak vyřknuv tuto zvěst se Kepler omráčen mu k nohám kácí.