Kavky.

Hrot štíhlé věže v oblaka se ztrácí jak v nekonečnost myšlénka zvon pěje v blankyt slunný, jak víc než zemské struny;

zvuk, jas i vánek, s ním však černí ptáci se nesou věži v okénka. Hle, sotva mlha z nočních vzletla mrákot, již krouží kavky kolkolem;

ty dřív, než jitřní zvoní, jak stíny kol se honí, a z jitra do západu jejich krákot zní veselým tam hlaholem.

Hle, létají až k zlaté makovici a hnízdí mezi krokvemi; tak se závratné výše, jak s povznešené říše

zří dole drobnou, lidskou chumelici, jak černé ptactvo na zemi. Jak svědčí sídlo, lidem nedostihlé, jich vzdušným klopotům a hrám!

Však hejno černé pěje: „Ba tak se dobře děje, že pro nás lidé staví věže štíhlé, že zbudovali nám ten chrám!“

Ó kavky, kavky, odkud jste to vzaly? Kdo vám tam v hůře vyzradil v té pravdivosti přímé, co sotva sami víme:

proč lepé chrámy své jsme zbudovali a kdo se nám v nich usadil! Ať staví národové hrady ducha, ať posvětí je pro bohy:

vždy po titanské práci se najdou černí ptáci, již nalepí tam do tepla i sucha své nevývratné brlohy!

Buď chrám i ze zlata, a na vrchole znak nejkrásnější se mu skvěj, buď sto let v potu roben a světa skvosty zdoben:

ti černí ptáci nahoře i dole co páni zahnízdí se v něj! I budou hlásati, že po zákoně a věčné světa osnově

jsou od stupňů až k věži, jak stojí a jak leží, ty lepé chrámy zřízeny jen pro ně, k jich prospěchu a pohově.