Rolníkem byl kníže v krásné naší zemi,
z jejíž půdy chleba, sil nám dobýval;
věštkyni svou kněžnou národ nazýval
k bohům povznešenou ducha perutěmi;
ona k pozemskému zrnu rodných niv
snesla s hvězdných výšin pravdy svatý div.
Lidu syn, muž práce vévodil těm krajům
s vážnou kněžkou ducha družně pospolu;
slavně na oteckém, zlatém prestolu
zářili svým dnům i příštích věků tajům;
jejich tůň byl skalou, jest jí dosavad,
trůn náš nerozborný, věčný Vyšehrad!
Stůj nám, Vyšehrade, oltáři ty šedý,
planoucí nám věčným, drahým proroctvím!
Věčně bude práce naším vévodstvím,
věčně naší slávou povzlet v jasno vědy;
věčně odkaz obou, jenž se v tobě skví,
zřídlem požehnání, jiskrou vítězství.
Stůj nám, Vyšehrade, pomníku ty pevný,
nepodvratný věků, dějů povodní!
Tak stůj lid náš český v roli národní,
v síle nezmožený, v práci bezúlevný,
rádlem zakotvený v drahý rodný luh,
a tak pni se k slunci mužný jeho duch!
Stůj nám, Vyšehrade, čestný trůne lidu,
klénote ty čárný v štítu národa!
S tebe shlížej na nás dávná svoboda
okem žhoucím v lesku prorockého vidu,
hlásajíc, že vzkřísí nový její svit
zas jen rukou dělný, duchem silný lid.
Stůj nám, Vyšehrade, vzývej, strážce němý,
ať jsme jak tvůj oráč – práce knížaty,
ať nás věštby pravdy nadchnou přesvaty!
Plaňme dušemi a robme pravicemi:
tak jen, Vyšehrade, věk se vrátí zpět,
kdy tvůj národ český překonával svět.