Krev jitru barví mramorové skráně, krev šlehá v čelo nebes, žhoucí krev se valí řekami, vře v jiskrách rosy a krouží v oblacích, – toť děsná korouhev,
jež z blesků tkána vlaje k trůnu páně a jižto zkrvácený Lazar bosý půl věčnosti, jda stopou krve, nosí, až hrotem v skalní hruď ji zatknul na Balkáně.
Tak východ plane dnes; půl nebes a půl světa se pálí v oběť bohu spásy! Hle požár velebný! Vždy výše metá své růže, rubíny, své divy a své krásy,
až v proudech ohnivých a v nesmírnosti jasu těch krve krůpějí zřím svatozář, jež pode hložím ze Kristových vlasů se řinou v božsky jasnou tvář.
Ó zoře krvavá! Zda země ve tvém nachu se zrcadlí, a krev, jenž k nebi volá z prachu, zdaž vyvolala tě? Či obrážíš svým leskem tvář boha zanícenou hněvu bleskem
i žehem úžasným, když hlasem zoufání a kletbami bůh vzbuzen z dumy hvězdné svých zraků světlo k zemi uklání a v lidských muk tam patří spousty bezdné,
i zří, že člověk syn, jenž z lásky obětován, tam jemu tisíckrát jest ukřižován a zmírá mučen peklem po věky?! Jak výheň hanby pláš, ó nedozírné nebe,
před božským pohledem, jenž blesky metá v tebe! Když k tobě lkáno: Ty nás zastíniž, jsi štítem žhavým; vzýváno-li tebe: Nič dravce vraha, jenžto krev nám střebe,
ty klidně záříš; děs-li v tebe hřímá: Ó hřímej, spas! – tvých polnic vřava dřímá. Jak svědek němý, slepý, úklad pekla chráně, jdeš na soud boží! Ó již naplň vůli páně!
Ó dej již nad krvavých mraků clonou a z krve potopy, v níž zem i hvězdy tonou, dej, dej z ní skvoucně, jásavě, ó zoře, se slunci vznést na žárném východě,
jak plane, zlatíc nebe, zem i moře, již ve posvátné ranní přírodě! Tak dej mu vzplanout nad slovanskou rají, v níž zmírá, trpí Kristus ode věků,
dej vzejít slunci nad hlavami reků, již jdouce ve smrť, spásu, volnost bájí! Ó krásné slunečko, ty vykoupené krví, kdy zlíbá východ již tvůj úsměv prvý?
Cookies on Poetry Cove