Okouzlen úsměvem Thalie vlídné,
kladivem srdce on vbíjeje hřeby
bohyni do krovu svatyňky bídné,
žil v jejím plátěném nebi.
Myšlenky héros a trpitel v žití,
ideál chovaje v básnické lebi,
tím živil sebe, co bohy jen sytí,
a hořce tvrdými chleby.
K Muze a k vlasti lnul tulák ten svatý,
bezdomý poutník, jenž nemaje, kde by
zastavil u cíle bludné své paty,
snášel všech démonů škleby.
Až jako člunař, jenž ztratil své veslo,
zahynul, zapadl, utonul v hloubí;
však jeho dílo se v paprscích vzneslo
dnes mezi národa chlouby.
Muk žití Tylova tragiku tklivou
zvěčnil pak rozmarný skladatel frašek;
břitkou v tom cítíme pravdu vždy živou:
Fatum jest odvážný šašek...
Zlatý když zakládal chrám národ sobě,
sen se mi zdál: nesl v základ mu v hrsti
genius nabranou v Tylově hrobě
špetičku posvátné prsti.