Vše zmizelo. Noc temná zvolna bledne v tu bílou noc, v poušť mlhy neprůhledné, jež smývá stín i světlo s tváře světa i nadsvětí, jak výdech Morany.
Kdež hory, háje, města? Po všem veta, i zbyl jen šerý přízrak Nirvany. Zrak nadarmo se v bílé hloubce topí jak tonoucí – a slepě hledá stopy
těch zjevů známých, s nimiž srostlo žití a myšlení; kam poděly se kol? Jakž oka šíp by stačil ku odkrytí, když samo slunce marně kmitá v dol?
Kde vzplanulo, zrak nevidí, jen hádá. A přece jest to slunce, jehož vláda v tom carstvu světů, jemuž náš se koří, jest jasu, žití, krásy pramenem!
To velké slunce spanilé tam hoří svým věčně blahomocným plamenem. A vysýlá přec marně svoje žáry v chlad mrazivý a líbá clonou z páry
tvář země mrtvou, skrytou, bez pohnutí, a marně vzbouzí těžký její sen! Kde hledá žití, zří jen zahynutí, a místo země moře bílých pěn.
V tu propasť mlh – tam krásná země klesla jak zhlcená loď bez plachty a vesla. Vše zmizelo, a hruď se úží steskem; zřím náhle, jak to moře mlhové
se slepě valí po národě českém a jak v něm tonou strážní duchové... Zřím oblak lží, ten samum šalby kleté, tu potopu, jež s tváře vlasti mete
rys její každý dědičný a rázný, zřím línou smrť, jež morem dusí vzduch, vzlet sráží v bahno, jehož výpar zkázný v noc vlčí mlhy ztápí český luh.
Toť pouhý van – však nad zeď tvrze tužší; toť skoro vid – však těžký žalář duší; toť bílý stín – však temné kletby sídlo, v něm nezřít paprsků ni zásvitů!
Ó nadšení! kde plazí se tvé křídlo? Zda poznáváš svůj národ Husitů? Vše zmizelo – vše v slizkou mlhu mdloby se rozbředlo, vše v stíny bez podoby
se přerodilo, co v nás žilo vznětem, co z činův otců dštilo jiskrami! Kšaft dějin, svatou krví psaný dětem, je smazán vodnatými parami.
Již nevidím... Kde stanul národ český? Kam spěje, kam? – V tom zlatavými blesky tu, tam se otevřelo mlhy moře a hroty chrámů svitly sálavě.
Ó ještě stihla, ještě našla zoře ty zářné znaky naše v mrákavě! Hle – naše perutě! hle – naše vesla! Slyš – stokrát zapřená a věčná hesla
všech národů to, jež kdy ctily sebe, ta nám zas mládím novým hlaholí! Jas pravdy dosud sluncem šlehá s nebe, v něž tužby naše dosud vrcholí!
Hle, dosud ční tu pyšné naše chrámy, a naše česť – ta dosud žije s námi! Hle, trčí dosud nad mlhy a klamy ty naše cíle, vzletny, výslunny,
ty českých ideálů drahokamy, ty hroty nejdražší nám koruny! A dosavad vře v naší české krvi tep nadšený, ten odvěký a prvý,
jenž čela přímí do výsosti smělé z mdlob, v nichž se choulí věštci podvodní. Svěť, slunce pravdy, na národa čele a veď jej vznešenou svou pochodní!
Ten lid, jenž statky dal a krev svou cedil kdys za pravdu, ten lásku k pravdě zdědil, a vystrojte mu lež i v ornát zlatý či v Musy háv či ve královský nach,
však za pravdu mu hrozte třeba katy: před pravdou klekne – ve svých otců prach.
Cookies on Poetry Cove