Jest jaro! bůh lásky se smiloval.
Jak oplývám rozkoší, čím to jsem,
že utonul v blahu ves lidský žal
a srdci již nestačí širá zem?
Nad ptáče jsem šťastnější – umdlívá
let jeho; nad růži – ta uvadne;
nad zoru – ta rosou slzívá,
nad slunko – to v noci zapadne.
Jen střelhbitou vlnou si žádám být,
jež mořemi proudí v nesmírnou dál,
a pustinám smutným to hlaholit:
ó radosť! bůh lásky se smiloval!