Tak nezjaří ni vesny dech, jenž paprskem se s modra shýbá, kdy prvou vůní květů všech mě v unavené skráně líbá.
Zda políbením blaženců, kdy vítají svých milých duše, či ústům mladých milenců, – zda závidím jich rajské tuše?
Těch políbení útlý vznět tek hluboko mě nedojímá, ni žehnající matky ret, když v náručí jí poupě dřímá.
Úst žádných zbožné dotknutí, ať věstí smír, ať odpuštění, jak z andělských byť perutí mi dechlo v líc, tak slastno není.
Tak sester „s bohem“ nevzruší, když rozcestí jim před očima, tak nerozchví až do duší ni slavný slib rtem pobratima.
Nechť v mužném chotě náručí proud polibků se sladce dlouží, Ó, po nich srdce nezvučí mi tesknotou a nezatouží.
Ta vroucnost oželí se snáz, a bez hoře tu odříkání, ba oželím i víc, i vás, Ó, dětinná vy celování!
Těch malých rtíků hravý smích buď lokati jen jiným sladko a slíbati s těch milostných si poprvé to slůvko: „Matko!“
Ty něho štěstí, blaž a hřej, buď žehnána – já již tě minu, vždyť v život – věčný lásky děj – já za jinou se touhou vinu.
Jen východní ty obloho svým nachem svědč, jak v roztoužení též hlasně volám o blaho, o jediné jen políbení –
Když velkonočních zvonů hlas se rozvlní z těch zlatých bání, když lidé jsou si bratry zas a líbají se na potkání –
Když velebný den vzkříšení si v náručí zve slávské kmeny, by v nebeském již nadšení se zdravily: „Jsme, vykoupeny!“
I hledím v jih tam na oblasť – – Kéž pocítím i na svém čele, jak mou též líbá sirou vlasť ret bratra osvoboditele!
Tak božský žádám lásky díl, pak blaženství chci hymnu jásat i stanouc plesat: „Zdeť můj cíl!“ a „Christos voskres“ k nebi hlásat.
Cookies on Poetry Cove