Hloh květný svým růžovým příkrovem
jest lásce dvou zpěváčků domovem,
a přes mladě zelené chlumy
roj ptáčat jak stříbrný obláček šumí,
teď ve snivé hájové vrcholky sedá
a hnízdečka hledá.
Svit jarního slunce jak zlatý tok
se rozlévá na svěží stráně bok,
kde ve stébla rosná i mladá
krok lehký teď spěje, stín dívčí teď padá,
již vyběhla, zírá tam v daleké kraje
a šátečkem vlaje!
Ó s bohem, ty střecho tam v údolí,
k níž ptáčata letí a šveholí,
ty bělostný, kvetoucí sade,
ty okno, kde v dlaň šedá hlava se klade,
již s bohem a s bohem, ty miloučká chatko,
oj, tatíčku, matko!
I hledí tam v slzách a s úsměvem.
Vzduch plní se jasem a nápěvem
a srdečko blaženou tísní.
Hlas volá – hlas dražší to nejsladších písní,
a rameno mužné kol postavy mladé
se milostně klade.
A koníci řehtají za křovím...
ó jarní tu pouť, jak ji dopovím?
Již skočila, vsedla mu k boku,
svit měsíčné, májové noci má v oku,
a srdečko hraje jí slavičím tlukem,
líc růžovým pukem.
A koníci letí; jen dále, dál!
Již s očí ten obraz jí pozavál,
kraj nový se blíží tak jemně,
kol mizejí hory a nebe i země,
roj ptáčků dvé blaženců provází s plesem
i nivou i lesem.
V háj ze klenby ještě tak průsvitné
zří nebe tak jarní, tak blankytné,
a bystřina bujně se vzdýmá.
Pouť šťastná! On žínku si v náručí třímá –
pouť k domovu lásky! Jsou poseti květem –
ó spěšte! ó letem!