Král jednooký sňatek slaví;
dí, nevěstě svou lásku líče:
„Jak slastno zřít, ó Beatrice,
byť jedním okem, svět tak smavý,
zřít ven z té duše, v nížto skryti
jsou dnové zašlí, – zříti tebe,
tvých očí kouzlo a v něm nebe,
zřít budoucnost a zlaté žití!“
Tu cizí, temný hlas mu šepce:
„Jak běda tobě však, ó králi,
v tmu děsnou vše-li tobě vzdálí
zas oko druhé, oko slepce;
zpět do duše-li zřít tě nutí
a v mrtvé ženy mrtvé nebe,
v zrak její v slzách, – zříti v sebe,
v dny zašlé, v peklo vzpomenutí!“
Tu zachvěl král se přehluboko;
chce smělce stihnout rozhněvaně –
ten však co duch se kryje k straně,
kde tmí se králi slepé oko...