Na nebesích kdysi hvězda malá byla velmi nespokojena, že od země, kterou milovala, byla předaleko vzdálena.
„Slyším vzdechy lidí ubožáčků, stále naříkají do noci; zabalím si hlavičku do mráčku, půjdu jim tam na zem pomoci.“
Přišla, chudobného navštívila: „Chci tě potěšit, slyším tě lkát!“ „„– Kdybys tolar nebo dukát byla, líp bys pomohla mi tisíckrát!““
Odsouzence uzřela se soužit, křivým soudem zbaveného práv; „„světlo nebes! nemůžeš mi sloužit, neboť nejsi žádný paragraf!““
Utiskovaný kde lkal, tam spěla, muž to po svobodě práhnoucí; „„kéž co hrom a blesk bys raděj vjela ve zlořády světem vládnoucí!““
Přišla k oráči, jenž v potu tváře naříkal si hořce při práci; – poděsil se, běžel pro faráře, že – ó hrůza! svět se převrací.
Šla ke kostelu. Tam lidem temně četl kněz latinský breviář, – svítila jak nad chlévkem v Betlémě, jen že scházel nový mesiáš.
K učenci své světlo snesla tiše, vědění však svého nezšířil: že vzdor vypočtení přišla s výše skeptik viděl – ale nevěřil.
Přišla k hubenému vědátoru, jenž si hlavu lámal nad spisem; „„kliď se, nedoučko! na obzoru pravé vědy já jen hvězdou jsem!““
Přišla do osvíceného města, policajt ji potkal příšerný: „„jdi, ať tudy nevede tě cesta, sic pobouříš městské lucerny!““
Šla, a pohlédla tu na milence – bláznil celý, jak měl děvče rád! „„Hvězdo, zjev mé vzdechy mé panence!““ – což o vzdechy! chtěla však se vdát!
Přišla dál a potkala vojáka: „potěš se, zřím žalost v oku tvém!“ – „„Hvězdičko, neměj mne za hlupáka, – ještě nesedíš na límci mém!““
K Aeskulapu vešla do svatyně, v níž val um svůj veškerý. „„Teď to mám! tys tajná původkyně trichin, neštovic a cholery!““
Pro své neštěstí šla ku kritiku. „„Mníš že beze skvrny jest tvá zář?““ – dokázal jí opak v okamžiku, – vylil na ni plný kalamář.
Aj, tu přišla ke mně do komůrky; ruka, kouzlem k péru připjata, srovnávala veršů svorné šňůrky. „Kdo jsi?“ – „„Hvězdičko, jsem poeta!
Ty jsi zářívala v mém okénku, rozkoš má jsi byla jediná; vrať se na své místo!““ a již venku září jako druhdy hvězda má.
Cookies on Poetry Cove