IV.

Noc borů tmí se chmurnou nevolí, jich oddech trpkou vášní hlaholí, jich černé vršky, stranou nachýleny, tak prudce klátí úpícími kmeny

a s nezdolnou jich silou zápolí, jak by je chtěly urvať po kořeny, a bijí vzduchem jako vzpjatá křídla! Ba kdyby temný bor ten křídla měl,

z hor prastarého uletěl by sídla; jen padlý vývrat by tu osaměl, stráň zpustla by a v skále žeřavé by zchudly, zprahly zdroje slzavé.

Jak bor se zmítá! Však-li duch tvůj pátrá, věz, proč tak hněvným útěkem nám hrozí: kde v pralesích kdys vládli dávní bozi, ó jaká v nich teď rejdí módní chátra!

V jich šumu – jakých vřesků směsice a jaký kvikot směšně koketní! To navrací se z lesní střelnice zpět k lázním celý příval výletní.

Je všecek vzdán svým odpoledním slastem a pitom vedrem, střílením i žvastem (dam přítomnosť rým jiný z mysli pudí)! Jak nepřítel, skryt rouchem temnoty,

v stín truchlý vtrhnuv hlubině té šumné, svých žertů ohlas násilně v něm budí; ó jak ten ryk, pln vtěrné nicoty, as bodá svatým stromům v srdce dumné!

Neb v šosáckou té veselosti vřavu vše smíseno, co v pestrém hluku měst vře v bezduchém tom, nejvšednějším davu, jenž smetanou prý společnosti jest.

A když se vhrne v nudě rozmařilé to hejno zpupné, plané, odrodilé, jež tónem zove surovosť svou hladkou, jež nadšeno jen prázdnotou je sladkou

a jemuž nic již svato, nic již draho než plný vak a sytosť nízké choutky; tví synáčkové, slavná máti Praho, jež vysýláš v dnech psích v ty lesní koutky,

a dcery tvoje – nebo ach! tvé loutky, jež v prostý venkov glorii tvou šíří: tvůj celý nalíčený patriciat když v bor se vhrne, rejem svým tam víří

a vzdýmá pýchu svou, kde obři věční sto pokolení takých cvrčků přeční, a vážným pozdravem jich šumů přijat, těm svědkům samorostlých prapradědů

když ve tvář kulturnicky krasořeční: tu vjel by postrach nejen do rusálek a lesních žínek, – však i do medvědů, že uprchli by do všech světa dálek!

A proto snad již není po nich sledu, snad proto Šumava jich prosta celá, ba nejraději proto též, jak zdá se, by sama z kory zemské vyletěla.

Šum povětrné hudby rozléhá se tím vážněji, kde hlasy lidské znikly; žert maloměstský, vyšší vtipy krajské i pražský esprit, sarkasmu jen zvyklý:

vše zavál stromů chorál sváteční. Tak oddechly si asi háje rajské, když vyhnáni z nich lidé všeteční. Náš ,doktor‘ vpadl s nehoráznou chutí

a v kuchyni se vecpav do dveří, chtěl jedním dechem sedm večeří; dvě totiž pro sebe. V tom na těle cos ucítil jak pokus obemknutí, –

i poznal, objal, stiskl přítele a přemilého budoucího zetě. Nic na tom trnitém a hořkém světě tak nemohlo se rady dotknouti

jak to, že doktorova hloupá dcera smí zjevně nevěstou již slynouti, kdež jeho klénot, jeho Jella, která vždy ještě neuznána čekať musí,

přec vyniká tak nade všecky slečny, zvlášť nad onu – jak labuť vedle – Dusí sám rada v duchu výraz příliš sečný. A kterak ,doktor‘ výdatně i hned

tu chloubu svoji uměl roztrubovať, by každý dceři musil gratulovať a povyku byl z toho plný svět – svět těchto lázní, obmezený sice,

však tím ne méně vhodný pro třenice! Kdož by se divil, že byl ctný pan rada dnes rozpoložen velmi kousavě? Mělť ještě v nitru zahryzlého hada,

byv odsouzen k té krušné zábavě, býť jakož oběť jediná tu zbylá tím beránkem, jejž v kořisť uchvátila dnes dravá řezníkova chvastavosť!

Tak celé půldne slyšeť, jak jen sebe a ,doktora‘ mu velebil až v nebe... Mělť, slovem, rada toho právě dost i sedl za stůl s pevným předsevzetím,

že ,doktorovi‘ splatí všecku zlosť. A pod širým že nebem ,doktor‘ dnes chtěl večeřeť, i rada venku zůstal jak na bojišti rek, ač jemu v děs

co chvíli vítr od půlnoci vzrůstal a polévku mu zasypával smetím. On vytrval a čekal s Jellou spolu, až povídavosť u druhého stolu

se vyčerpá a proud svůj vysílí, jak nepřítel když náboj vystřílí. A slyš, – dost brzo vyschlo zřídlo chlouby bylť každý stůl kol křovím ohrazen

a jako schován v samorostlé loubí, jak tomu vhod, kdo rád by nezrazen jen v kroužku důvěrném se tiše bavil; tak osaměl, krom rodinného členstva,

náš milý ,doktor‘, – neměl obecenstva! Tím zápal jeho, záhy ochlazen, jaks uhasínal, – řeči proud se znavil. Jen na to čekal rada: došelť cíle!

Tož v loubí ,doktorovy‘ rodiny šel žádat o vídeňské noviny a zahovořil, – přišlať jeho chvíle! Mám, pane doktore, dnes o vás starosť,

že máte chrapot po své ranní lázni; neb neslyším vás! pryč je vaše jarosť! Hm, nevěděl jsem, že ten chlapík blázní, sic byl bych našel spůsob všelijaký,

jak opatřiť si jinak svoje raky. Jáť ovšem odborník v tom nejsem žádný, – vy lépe znáte, co jest vrtohlavosť; však seč jest moje skrovná pronikavosť,

já myslím, že ten chlap má rozum řádný. (Tu ,doktor‘ po radovi mrsknul okem a jakkoli se mocně přetvařoval, přec nedovedl ukrýť před svým sokem

vztek, který proti Robinsonu choval.) Tož tvrdíte mi, že byl příčetný, ba za mudrce byste snad jej třídil? Já nedím, že to člověk šlechetný,

však lišák, s nímž by hňup as nepořídil, – již odpusťte, že mluvím v obrazech a v říši zvířat, z úcty k vaší vědě, že ohlížím se po svých výrazech.

A já zas, k vaší důstojnosti hledě, vám pravím, že ten rozumný váš kmotr jest nejen blázen, ale vrah a lotr, a volím slova pro vás názorná,

vám, pane soudní rado, odborná, neb šibalům vy rozumíte spíše než ubohým jen tvorům z Fauny říše. S čím se kdo stýká, do toho i vniká...

Ó chyba lávky, chyba převeliká! Já nestýkám se s lupiči a vrahy, jak myslíte si, doktore můj drahý; já řídím soudy pro tiskové věci,

a mým kdo rozsudkem se octnou v kleci, jsou samí geniální chlapíci: toť slavní literáti, redaktoři. A ti jsou lepší? Páni básníci –

ti navzájem si kradou jako tchoři! A zbrklí novináři, kteří boří, co základem jest všeho pořádku, a o převratech společnosti třeští:

ti teprv patří hezky do chládku! Jsouť to as hlavně přemrštěnci čeští... ba jděte mi, ba jděte s literáty! Toť také náhled můj a to mne těší!

Co literaturou si zovou Češi, to není nic než samé plagiáty. Mně nelze čísť, co naškrábou ti páni, však soudiť mohu, – toť mé povolání,

a vím to tedy jistě, úředně, že by se zmýlil velmi šeredně, kdo uvěřil by, co si v sebeklamu ti Češi chválí – nebo pro reklamu.

Jsem Čechem, ač snad pochybno to dosti dle čistě německé mé výřečnosti; a čtu-li, chci míť za své namáhání cos pikantního, něco pro zasmání;

mám tedy požadavky dosti skromné: však v českých spisech – žel! – nic není pro mne. Mámť, pane rado, s mužem pravý kříž: on jest vám Čechem, – Čechem zuřivým!

Aj moje drahá, mlč, – ty toho víš! Já nikomu ni vlásku nezkřivím, ať Čech, ať Němec. Sloužím obci české, – s ní nehlasovať, – to by bylo hezké!

Jsem Čechem, pane rado, úředně, jakž náleží to k mému postavení: Tak povinnosti k vlasti činím zadost! Však také by se zmýlil šeredně,

kdo myslel by, že mám z těch věcí radosť, že domů vnáším podpal vlastenčení a seji vítr v soukromé své žití, bych sklízel bouři! Ne, to nesmí býti;

proč nedopřál bych lepšího svým dětem? Vždyť s němčinou se dále dojde světem; Čech, Němec, ať to dvé se hezky snáší, – jen ať nám někdo třetí nevypráší!

Tak zřejmá pravda to, tak jednoduchá, že zdravým smyslům nelze jinak soudiť! A přec k ní strana výstřední je hlucha! Však nebude tak lid již dlouho bloudiť,

neb kam dost širá vědomosť má sáhá, ten náhled ústupný se v lidu vzmáhá. Zde před léty – ať příklad z blízka beru – neb zde jsem započal svou karrieru –,

ať ze vsi, z města, ze statku či z mlýna, vše po česku tu chtělo vésti soudy. Teď? – Hledejte tu, prosím, čeledína, ba otrhance, který tluče hroudy,

by nebyl hrd, že umí po německu! Toť dobrodiní školy, která děcku již záhy vštěpuje ty dobré snahy! A pak: jdou hesla ze samé již Prahy

z úst apoštolů českých, která svědčí, že blaho lidu vidí v druhé řeči; a lid tak tvrdý není, lid se podá, jen když ho schválný osten nepobodá!

Čech ví, že vzdorný nejspíš prohloupí, a kdo jest moudřejší, že ustoupí. Ó prosím, pomalu s tou chválou Čecha! To přece, pane, není předností,

že po věky se odstrkovať nechá, až konečně jej zcela vyhostí kmen jiný! Proto český vzdor se tiší, že podléhá tu plémě duchem nižší;

jeť přirozeno, že je obmezí rod vyšší tak, až nad ním zvítězí! Tak osvěta si v lidstvu klestí dráhy! Kéž jen ta chvíle nadejde již záhy,

kdy zmizí Babel ten jak za potopy a po těch svárech nezbude ni stopy! Ba jak by bez těch sporů bylo blaze! Však věřte, kazí nesmysl ten holý

mi k jídlu chuť i všecko pohodlí. Kéž by se národnosti dohodly a zavedla se na venku i v Praze řeč jenom jedna, ať již kterákoli!

Že kterákoli? – Pane, co to bylo? Tak těžké urážce se protivím! Snad česká?! Vím již, kolik uhodilo: jste v pravdě Čechem, – Čechem zuřivým!

Vždy( pravil pouze, že mu jedno, která... To nestačí! Nuž odvolejte, pane, čím vzniká trpkosť, rozbroj, nedůvěra! Ať pobouření to se odestane,

již vyslovte se, mínil-li jste říci, žeť žádoucno, by řečí panující v té zemi byl náš jazyk vzdělanější! Nu tedy váš! Mně mír je všeho dražší!

Že vaše moře polkne kapku naši, to beztoho jest pravdě podobnější! – Pěsť zaťatá v tom na stůl dopadla, až zazvonily talíře a sklenky

a paní ,doktorové‘ výkřik tenký se zhrozil nastalého divadla. Pěsť náležela ruce mrtvě bílé, neb vstoupil – nevědomo které chvíle –

v ten o národy losující kruh muž cizí, děsně bledý jako duch, zvolal hlasem, jenž se vášní třásl: „Ó jistě, jistě pak se podaří

ten obrat, po němž vrah náš dávno pásl, když tací zrádci pro něj hrobaří! Ó takou zbabělosť a takou zlobu když snáší země ta, jsme blízci hrobu!

Však pozor! Ještě odporuje hlas tak hluboký jak strašný zemětřas, jímž se to všecko zabijáctví sřítí! Ten národ dosud žije, – chceť on žíti,

hlas přírody mu káže, – musí chtíti, byť sebe mdlejší, – musí, – musí, – musí! Pud vlastní obrany, ta síla boží, jež hájí se i puškami a noži,

též zdvihne národ ten, – on v smrtné křeči se vzepne zoufale, on vrahy zdusí, a chce-li osud, krvavými meči se ochrání...“ „Dost velezrádných řečí!“

naň křikl rada, kdežto ,doktor‘ smělce se chopil rukama a na vetřelce zřel hněvem zmodralý. „Dost!“ volal rada, „víc neslyším! Jeť v každém slově zrada!

Sem rychle, Rufe, – hospodáři, sem!“ A radův pokřik sterým ohlasem se nesl k domu; Ruf již v okamžiku se dostavil, s ním Vilma zděšená,

zlých předtuch plná. Z matných slov a vzkřiků Ruf nechápal, co vše to znamená, až v prostřed kruhu, jenž se skupil kolem, pan rada jako za soudcovským stolem

děl přísně s majestátem inkvisičním: „By nebyl poklid můj a ctěných hostí snad výjevem zas rušen pouličním, tož žádám jmenem dobré společnosti,

ať tento pán – ač jest-li vaším hostem – se vzdálí z lázní. Přejeť výtržnostem a, slovem, nehodí se mezi nás.“ To pravil tak, že Rufa přejel mráz.

„Proč?“ jektal, „proč mám vypuditi hosta, jenž u mne přístřeší si vyžádal? Jest nemocen – a dál jsem nebádal.“ I pátral v radův pohled; rada chvíli

dlel v mlčení, pak hlasně ze vší síly děl v tichu lačném: „Odpověď jest prostá i krátká: pán ten, jenž váš hostinec svou volbou poctil k svému zotavení, –

ten pán, jejž soudil jsem, je zločinec a přichází sem – přímo ze vězení.“ Huk temný, nezvučný jak olovo kol duněl, něžných úst v něm výkřiky,

až kdosi rozpomněl se na slovo, jež rozpoutalo všecky jazyky. „On – nebo my!“ se volá s rozhodností. Ruf rozhlédl se hejnem hněvných hostí,

pak na Cyrila popatřil, jenž bled a vztyčen čelil s pohrdáním v oku. V tom s leknutím Ruf náhle sklopil hled, neb uzřel v stínu po vězňovu boku

pláť Robinsonův sálající zrak. Ruf sebou trhnul, odhodlal se však i pravil: „Pane, po tom všem, co zvídám, vám pohostinství svoje vypovídám.

Těch nehostí můj dům, kdož ze žaláře jdou na vzduch.“ Drsný zasípěl v to hlas: „Tak, vymetej – a čistotu svou spas, ty ctnostný člověče, ty dokonalý!

Jest čas, bych larvu strhnul s tvojí tváře! Slyš! Dům tvůj hostí lotra, hostí žháře, jenž pro vězení dávno již je zralý: to tys, ty sám! Já věřil jsem, ba věřil,

že níž jsem zrozen, zavrhnul jsem podle svou řeč, dral jsem se ve tvůj vyšší rod, až na tvém padoušství tu lež jsem změřil: toť špatný kmen, jenž nese taký plod!

Vy nejste výš, ač pijete náš pot! Bylť jsem plil na boha a sloužil modle! To již se stalo! Nemohl jsem zpět, – již ďábel v peklo převrátil mi svět!

A tys ten ďábel byl! tys otrávil mi srdce, které mým jen býti mělo, tys jako vlk v něm věrnosť udávil, vše vyloupils mi, co mi náleželo:

česť, rozum, blaho, milenku i statky – i svatou slzu na hrobě mé matky... Věz, jakou po léta jsem osnoval ti odvetu: vše, co jsem miloval,

vše vyrvals mně, – já odplácím i beru ti jediné, co miluješ, – tvou dceru!“ Šum, šuškot nastal, – dámy šeptmo smích si strhly ze slov Robinsonových;

sám ,doktor‘, jak měl zlosť, se musil smáti i děl: „Ten hastroš chce si Vilmu bráti!“ Ruf ale vzkřikl s vášní nespoutanou: „Ha, dcery mé se nedotýkej hanou

svou zlolajnou!“ Však Robinson naň hleděl jak dravec na svůj lup, an odpověděl: „Toť klam, že Vilmu pro sebe si beru! Jsemť, Rufe, příliš dobrým pro tvou dceru!

Ty, jenž jsi vypínal své povržení nad potupené, české pokolení, hleď, nejpovrženější Čech, jen hleď, ten zločinec, jenž vyšel ze vězení,

hleď, Rufe, naň: toť budoucí tvůj zeť! Či nevěříš? Nuž Vilmo, pověz tedy, že vyhostěn-li miláček tvůj bledý tvým otcem z domu, nebude dům jeho

ni tobě domem otcovským; kam on, že půjdeš ty; že účastna jsi všeho, co jemu souzeno! Tak Robinson ti káže. Přišla, Vilmo, chvíle tvoje, –

čiň povinnosť a neustup mi z boje!“ Vše pojal úžas; celý hostů kruh co mysleť nevěděl, – byl něm a hluch. Hlas jediný děl, smíchem doprovázen:

„Však jsem to řekl, že ten chlap je blázen...“ Leč úžas proměnil se v zděšení, neb šerem jako bílé zjevení z řad vykročila dcera Rufova, –

a s rukama, v kříž na hruď složenýma se blíží k vězni, pevna jest i příma, i dí: „Jdu kamkoliv, – jsem hotova!“ Ruf zavrávoral, – chraptivý jen vzdech

a pěnu vzteku na zsinalých rtech měl v odpověď. Vše trnulo a žaslo. Tu zařval Ruf, až proniklo to v kosti: „He – frejířko!“ a zvedl v zuřivosti hůl.

Vše se hnulo, světlo padlo, zhaslo. Ruf, slep a šílen, po tmě před se bil a neviděl, že před ranami kryl svým tělem Vilmu Cyril, nedbal on,

že do cesty mu vskočil Robinson... „Dost, Rufe,“ volal rada, „násilníku!“ Tu ,doktor‘, jak by Rufovi též bránil a jak by napadené smírně chránil

se vmísil rukojetí slunečníku v tu řež, – neb vábila jej příležitosť, ta tma, ten zmatek, úplná ta krytosť, by splatil Robinsonu koupel ranní;

však taká hračka vážně neporaní tak houževnaté kostry, myslel sobě, a přestal, až mu chábly ruce obě a slunečník měl přeražený v dlani.

Když konečně ten rozvlněný dav s tím kolotáním paží, ruk a hlav se vytratil, když mužů bouřný hlas i břitký pokřik ulekaných paní

zdmi přitlumeny ztišily se zas; tu, odkud odhrnul se hlučný shon, tré osob zbylo samo na bojišti. Tu leží beze smyslů Robinson,

tu Cyril, jemuž krev se z čela prýští, se s Vilmou k němu sklání a jej křísí, a v křišťál vody, jíž jej obmývá, se živým proudem slzy její mísí.

A půlnoc hloub a hloub se zatmívá, dech severní co chvíli divočeji mrak žene za mrakem, že luny záře jen rychle, blesku mihotem se chvějí

v ty ubledlé tří vyvrženců tváře... Zda žije Robinson? Jak mrtvolu teď Cyril jej a Vilma pospolu – div sami neklesají – v chatu nesou,

a kolem nich se stíny stromů třesou jak černé předtuchy a do rána. A do rána vstal Robinson, však Cyril umírá! Již poslední mu síla urvána, –

to srdce všecku vydalo svou krev... stín smrti, jenž se v stíny chaty smýká, vlá k běloskvoucí skráni mučedníka... A blouznění mu smysly zastírá,

sen poslední mu kouzlí blaha zjev; vše zapomněl, – již o zlém losu neví, a s usmíváním, v loktech drahé děvy vzdech poslední mu lehce ze rtů plyne...

Věk tíhou kroků svých se dále šine a mnohé srdce na krev ušlapává... Dlí Robinsonka v úkrytu své chaty, kdež odkaz mileného, poklad svatý

jí světem jest: toť knihy, jeho knihy, z nichž vychází jí slunná vlasti sláva! Ó dědictví, jež zůstavil jí drahý! Jak zjasňují se žalné čela rýhy,

jak slouchá Robinson, jak pláče dětsky, ó jaká lítosť, – jaký bol to blahý, když zjevují mu zvěsti ony všecky, že není z bídně ztraceného rodu,

však jeho kmen žeť slavný, hrdinný, jenž umřel a zas ožil pro svobodu, jsa milován jak v světě nejiný! Z knih jemu čítá Vilma, – povržená

co Robinsonka, ač ne jeho žena. Jeť marno matky, otce zaříkání: dlíť Vilma v pusté chatě pro pokání a pro smíření hříchu mateřina...

Kdy, Bože Husův, bude pláče dosti? Kdy české srdce klatby své se zhostí? Kdy oběť všecka, vzňatá v skrytu chatek, již smíří otců hříchy, hříchy matek?

Dejž, ať již odpykána naše vina!