Štěp v rosnou trávu složil ranní dar
a v jasu odpočívá;
plod rdí se pod modravým dechem par
a v slunci líčka zhřívá.
Srp mírem ctí dnes klasů hustý dav,
jenž kloní plavé skráně,
a netknut svítí louky zlatohlav
jak zdoba na den Páně.
I role zbrázděná, jíž přibývá
teď vrásek denně v tváři,
dnes trampot zbavena se usmívá
jak vlídné, slunné stáří.
Hru světla v zlatých kytkách v boru stín
prst vánku jemně vplétá,
a broučků zvučný kov se v šerý týn
jak mihot zvonků slétá.
Dnes nezaduní rána v starý kmen,
jenž klidně hlavu sklání;
z ní vane sladký zpěv jak z mládí sen
v to lesní zadumání.
Mír velkým křídlem srdce oblétá
tak mocně dnes, a zdá se,
že příroda tak slastně rozkvétá
jen sobě a své kráse.
A chvíle sebe zapomenutí
bol spící v loktech kryje;
je svátek duší, v jichžto zmlknutí
zní zvony poesie.