Když hvězdy pláčí, – jaký as to žal,
jenž v palný rmut jim cudné zraky smáčí,
až blednou kol? Když hvězdy oheň pláčí,
ó který jej to z hříchů světa vzňal?
Zda že se člověk božství, sebe vzdal
a prachem jen se roven jemu vláčí?
Či přepyšně že nad svou říši kráčí,
by na svůj vínek hvězdy s nebe sňal?
Či budí nebeské tam vaše lkání
to plémě, záští vlastní raněné?
Neb že mu bůh dal kletbu v milování?
Ó roňte, hvězdy, slzy plamenné,
ať si je k vlastním lidské srdce schrání,
v zášť, lásku, v prach i božství zrozené.