III.

„Hm, zaklepal bych, ale není nač; nuž pozdrav Bůh,“ děl ,doktor‘ vcházeje v ty dvéře bez vrátně a dveřeje, kde sídlel divůplný zaklínač,

jenž sám jen mohl zvábiť ze hlubiny zjev přežádoucí před dychtivé zraky, a jemuž doktorovy laskominy lze ukonejšiť chutnými jen raky.

Však Robinson tu vzácnou návštěvu zlým okem vítal, bez poklon a díků. Hle, opodál pak toho výjevu jak souhvězdí se skví pět slunečníků.

„Jak jste se vyspal, kmotře, za té vřavy?“ děl ,doktor‘ po domácku; „byl to žert! To bylo hřmění! soudný den to pravý, či vlastně soudná noc. Však který čert

je v krávě vaší zašit, řekněte? Jak sedm ďáblů bučí sice vždycky, však dnes mi dobytče to prokleté spáť nedalo. To proud as elektrický

mu dráždí jemné čivy hovězí! Ač jakás nemoc-li v tom nevězí. Nu dovolte, jsem doktor dobytčí, jak po sprostu se říká; drobátko

vám prohlédnu to divné zvířátko a dám mu něco, ať tak neřičí, však zdarma, – nebojte se útrat, kmotře! Já nejsem doktor, jenž se pro zisk dotře

sám k pacientu, jako mnozí jiní. Jsem muž, jenž v službě lidstva leccos činí. Nu tedy, kmotře, kde pak máte, k ďasu, tu krávu, první v světě – podle hlasu?“

„Pan doktor? aj!“ tak Robinson se divil a zašilhal, ba zdálo se, že zkřivil i nos a čelo, jak naň kosmo zřel. „Aj, aj, pan doktor sám by nevěděl,

jak zachovati zdraví bez lázní? Sem, milý pane, nikdo nejezdí, kdo nestůně anebo neblázní.“ Ven při tom jeho žhavé oči mrkly

na slunečníků žluté souhvězdí a myslel si: to jsou as lidé zbrklí. „Já že bych stonal!“ doktor prudce žasl a smál se, až se celý barák třásl.

„Já nemocen? To, kmotře, mýlíte se! To byste viděl, co mé tělo snese, tak při večeři, kmotře, když je dobrá! jen hleďte na mne: viděl jste kdy obra?

Mám venkov rád, a zvláště horský vzduch, a libuji si v kostrbaté cestě, – to tráví! Tak je dobře: nejen duch, i tělo ať se trochu natrmácí,

sic tuze tloustne při duševní práci. Já žiju v městě, kmotře, v krajském městě, a z učených mé vědy výkonů mě hlavně zaujímá dozor jatek;

tam věda též má zlaté dno. Mám dost, bych pořádný si někde koupil statek, však nerozumím správě záhonů, – a přec: nač venku žíť jak pouhý host,

když mohl bych tu vlastním pánem býť? Nu zkrátka, kmotře, budete-li chtíť, tož smluvíme se, nebuďte jen hloupým! Mně se zde líbí, a co hlavní věc:

zde v lázních dobrý Rufův hostinec... Já ten váš roztrhaný barák koupím zač sám jen chcete; vystavím si z toho zde letní byt; nu kmotře, prodáte?

Mám hotové, a co si žádáte, to, věřte, nebude mi asi mnoho! Nu, bude z toho mračna dešť?“ Ba mračno ne na dešť, na nejtěžší krupobití

se na Robinsonově čele stáhlo, a jak dvé drápů káně, lupu lačno, když za stodolou tučnou myšku chytí, dvé rukou po tělnatém hostu sáhlo,

až cítil v mase prsty jako hřeby. „He, na tu chytrosť bylo zapotřebí vám dvěma spolu půlnočního chlastu? Jdi k čertu, nadháněči! Zde jsou vrata!“

I zvedl ztrnulého diplomata a hodil jím jak včera svazkem chrastu ven zprudka před svatyni svého prahu, kde těleso to těžké, okrouhlé

se kutálelo po neblahém svahu, jenž nad zrcadlo sbíhal podlouhlé, – ach, osudně se skláněl ku rybníku! A již to žblunklo, vystřiklo – a kruhy

se lesklou plochou vlní v barvách duhy. Kdo vylíčí ten výkřik srdcelomný, ten rozruch pěti žlutých slunečníků? Jak padající hvězdy řítily

se s výše své a v pádu svítily. I přišlo na ten skandál přeohromný teď zjevení se dívat vyčouhlé, – toť rada škodolibý a s ním Jella...

A s nářkem rodina se ukláněla k té zrádné hladině, z níž hlava její jak velryba si odfrkujíc čněla. I vyškrábal se ,doktor‘ za chvil drahně

přec na břeh z vody, obalen jsa v bahně; a běda! vyšel před nepřátel zraky – jim pro smích – ověšen jsa čtyřmi raky! Neb rybník tak se hemží touto zvěří,

že ucítí hned račí klepeta, kdo ruku vnoří v něj. Již rada věří, že soka řízná stihla odveta, již u vítězoslávě k hostům shlíží,

jichž víc a více k divadlu se blíží, – však ejhle, ,doktor‘ ani schopen není, by cítil význam svého zahanbení, on v smíchu těší zlekanou svou ženu

a odhaduje na půl krejcaru svých pokažených pantalonů cenu; ba volá v růžovém svém rozmaru vstříc Rufovi: „Kdo ještě nevěří,

že musím raky míť, byť za půl světa? Tak, sundejte je, – pozor na klepeta! v těch nejlepší je chuť. Dnes k večeři je dejte pro mne k dobré teletině.

Tak, tu jsou čtyři raci do kuchyně.“ A v karavaně slunečníků kráčel tak rozjařeně domů se svou paní, jak by se nebyl přehanebně smáčel,

a pana rady nevšiml si ani, pln labužnické chuti na své raky; a čelo rady zatáhlo se mraky. Ten ,doktor‘! Z ostudy, již sám si spískal,

přec laskomin svých ukojení získal! Však není ještě, není konec všeho! Hle, Robinson se zjevil ve dveřích a s kletbou děsnou kopnul do něčeho,

to dál se valí, – v davu zazněl smích, neb hle, již poklopil se na rybník jak spadlý balon žlutý slunečník, plul přes hladinu, zvolna unešen,

a překoceným zdál se štěstí člunkem! To myslel rada, v srdci potěšen, a jeho tvář se rozzářila slunkem. I lovil hůlkou, až lup vylovil,

leč kdo by jeho rozkoš vyslovil, když z pozvednuté jeho trofeje to kapalo jak slzné krůpěje pro slávu zmařenou! ba ještě líp:

hle, živý střapec zdobil každý cíp, neb v malé chvíli pod vodou se krásně kol navěsila ráčata jak třásně. I kráčel rada pod tím baldachýnem

a za ním hosté, hlasně jásajíce; šel ,doktorovi‘ vrátit, co byl ztratil, by pod tohoto slunečníku stínem svým starým leskem ,doktor‘ nevzplál více.

Tak všecko pokoření své mu splatil. Však mýlil se, když doufal od nebes, že ,doktor‘ po té lázni aspoň dnes se nepohrne na společný výlet,

neb do terče se mělo jíti střílet, a než by ,doktorova‘ rodina se vystřídala, saň ta šestihlavá, tu pokaždé by ušla hodina;

ach s těmi zábava – toť trýzeň pravá! Leč klamem bylo všecko doufání! Jest odpoledne, dusí vedra tíha, však žluté souhvězdí se prohání

již před domem a na společnosť číhá; a sotva rada ve svém pokojíku se prospal po obědě chvilku drahnou, zřel oknem v skupení šest slunečníků,

jak s ostatními ku střelnici táhnou, i zamumlal cos zaťatýma rtoma a Jelle k žalu – sám s ní zůstal doma. A řadami se proudil na výlet

též sváteční ten maloměstský svět, i pestřila se každá k lesu cesta stem barev panstva z venkovského města. Tak mířilo vše chutě ku střelnici,

ba střílí se již cestou šípem oka. A zatím v hloubce hvozdů po silnici se loudá pošta, archa šíroboká; spí vozka; koně zpocené v tom vedře

jen stěží vlekou lidský náklad líný, jejž velké město vysýlá tak štědře ven v kraj i hory, v lesů tiché stíny. Dvé pocestných to židův obyčejných

a v každém voze poštovním vždy stejných; kdo poštu v Čechách zřel kdy bez žida? Ti podřimují, srážejí se v spaní, a proti nim kýs němý nelida

zří chmurně ven a neposlouchá ani, co čtvrtý hovoří, z nich jediný, jenž počíná si čiperně a švarně; on brzy chválí půvab krajinný,

zas městský sport, pak sebe, – vše to marně, jak kdyby anděl s nebe zpíval hluchým! A že by příliš umdlel s hrdlem suchým, tož mělnickým je vlaží výtečným

a nabízí též druhům netečným svou lahvici a chválí svoje víno. A kdyby tomu divousu tam v koutku jej vyslechnouti nebylo tak líno,

tož byl by zvěděl, kolik starých soudků s tím tokem rudým chová mluvkův sklep, – sklep s ledem, jenž proň není přepychem, anť pro své choutky má přec moudrý mezník:

je( praktickým, jeť povoláním řezník, jeť ,doktorovy‘ dcery ženichem, a jeviště, kde vznikl svazek sladký, kde tchán i zeť se našli, byly jatky.

Však chmurný posluchač byl hluch a slep a nedbal šviháckého společníka; spíš byl by řečmi vzbudil nebožtíka, než zavděčil se tomu balbousu.

Tu žid však jeden, jenž si dosti zdřiml, si neplodné té samomluvy všiml a šibalsky se usmál do vousu; i prohodil cos maně po německu;

hned mluvný světák hbitě odpověděl i nechal blýskať němčinu svou všecku tak hojně, jak by na několik neděl se chtěla rozpřísť řeči jeho šířka.

V tom němý soudruh otevřel si dvířka, a sotva zamumláním „s bohem“ dal, ven vyskočil a pěšky dál se bral. A sotva stezičku že spatřil prvou,

v les uhnul maně, kam jej oči vedly. Ó jak se vítal s každou sivou jedlí a sosnou dlouhovlasou, temnobrvou! Když dýchal volný, nebeský ten vzduch,

ret jeho chvěl se sladkým opojením, jak by se stýkal blahým políbením s tou čistou vůní, plnou snů a tuch! Jak jeho duše zemdlená a skleslá

svá rozraněná křídla toužně nesla, by zhojila je letem do samoty! V tom jako rány, jako šípů hroty v sluch jeho zabodly se matné zvuky

slov, smíchu, zpěvu v hlučné směsici: toť proud, jenž lesem bral se k střelnici a jehož veselosť mu strojí muky. On nechce, aby všední hlahol ten

mu plašil blahý skutečnosti sen, ten svátek shledání se s přírodou, jejž slavil trnoucí svou, bolnou duší! Les dýše posvátností, lahodou

mu v srdci mír. Však dlouho ještě ruší jej mělký štěbot lhostejných těch lidí; ač prchá, on je slyší, on je vidí a v boru bezcestném, pln trapné tísně

si marně vypuzuje ze sluchu jich planý smích a německé jich písně... Až v pusté rokli potkal pastuchu, ten pozdravil a blbě hleděl naň,

bylť blázen patrně, – i vypjal dlaň a žebral, jakž mu asi návykem... Tvor jediný, jejž velebný ten hvozd zde slyšel hlesnouť starým jazykem

tím svatým, praotcovským, – Čechů řečí! I spěchal dále zasmušilý host, a srdce, jak by rozsápáno meči a trním obvázáno, bolelo...

Spěl výš, – zde dole úzko mu! Jen výš! Zde truchlozvěstmi vše mu šumělo, a každý strom tu s rozpjatými sněty stál jako k umučení čnící kříž,

a zrudlé sosen jehly, v mechu vsety se ježily co zkrvácené hřeby, ba křišťál zdroje krví volal k nebi! Výš, bez dechu a klidu, – v strmou výši

jej štvaly teskné mysli přízraky, jak uprchnouť by mohl v lepší říši! Hle, modrojas a bílé oblaky zřel náhle v slunné záři nad hlavou;

stál na vrcholu hory nad lesy, jež objímají temnou záplavou to témě skalné. Srázné útesy jak stěny spadají mu od nohou

v dol, v moře vrcholků se houpajících. Van chladný cítil na horoucích lících, a nešen skalou, kryt jen oblohou, byl sám, byl svůj, a zíral v ráj své vlasti...

Stál na srázu a dumal nad propastí a zdálo se mu, že ty lesné valy kol pusty, smutny v černý háv se halí, a zlaté kraje v dáli, ježto jemně

v jas nebe splývají, že planou zmarem! I zašeptal si vášnivě a temně: „Ó volnosti! Jak hrozným tys mi darem!“ – Dnes Vilma, že se hosté všeteční

pryč odebrali s žízní svou i hladem, má volné, zlaté půldne sváteční a hodlá od rána v tom srdci mladém, že půjde na vrch Černý, v místa ona

tak smutná pro starého Robinsona a v kapličce že k nohám matce Boží dar zbožný, věnec lesních kvítků složí. Chce za matku tam pomodliť se tiše.

Jde jako víla z pohádkové říše, tak spanilá! a paprskový jas, jenž vpadá ze stinného klenutí, jí splývá jak dvé zlatých perutí

kol ramenou. A za ní jako ďas, jak divý muž stín živý v stín se míhá: toť Robinson, jenž kradmo Vilmu stíhá. Tak tajně neplazí se za kořistí

ni dravá zvěř, ni hádě v suchém listí, jak on se choulí, uhýbá a kryje. Zří, kterak Vilma uklání se v mech a kvítí sbírá, v prostý věnec vije,

a tvář svou obrací-li v jeho stranu, hruď jeho tají srdce tluk i dech... Teď Vilma zpívá si. Jak nebes manu ty zvuky tiché duše jeho loká,

a rozkoš zázračná i přehluboká mu rosí starý, okouzlený zrak... Jak v době první lásky, – tak, jen tak se vetché srdce opět touhou plní;

vždyť obraz té, jež v mládí hruď mu vzňala, zří před sebou, – a slib mu Vilma dala, jenž vítězstvím a pýchou krev mu vlní; té podoba, jež nade vše mu draha, –

to dosud!.. opájí ho mořem blaha, a sladkosť jeho stokrát zdá se sladší, že hořkosť pomsty, plná, nezkrocená v něm rozplynuta a jím ukojena!

Ó sotva Robinson si smysliť stačí, jak omráčen sok jeho sklesne zvěstí, že jeho pyšné, vzdorné, tvrdé štěstí se drtí v niveč, žeť jen ssutinou!

Až uzří svoji dceru jedinou, svou Vilmu – Robinsonkou! Ať se svíjí a zoufá si, ať hýří a se zpíjí... té rány nepřebouří, nepřekoná!

Ať proklíná svůj rod, svůj los, svou krev, ať nosí v prsou vlastních pekla řev a pocítí, oč zloupil Robinsona! Ať ztratí jediné, co miloval!

Toť odveta! Ať snáší stejný žal! Ať zří svou dceru, k níž jen lásku cítí jak vyvrženku v brlohu tom žíti, ji, světu v posměch, za tím kletým prahem,

jak prokletému rajským žehná blahem! Dnes myšlénky té zdar chce sobě zjistiť; chce hnutí Vilmino i její hoře, chce okamžik ten pravý vykořistiť

i vhodné místo. V osamělém boře, jenž velebně jak nebetyčný chrám tak tajemnými šumí ozvěnami, jak Bůh by k lidem promlouval tu sám,

k těm dvěma, kteří octnou se tu sami, v tom poklidu, jež bouři prsou tiší, kdo chotěm souzen jí, ať Vilma slyší! A Vilma kráčí mechem, po skalách

i po kořání, pod srostlými stromy, kde nezbloudila by ni v nočních tmách, neb všecky kmeny jsou jí povědomy jak milí druzi, již s ní vyrůstali

a šestnáctkrát s ní jaro přivítali! Již nezpívá, již sotva kvítka hledá; čím výš ji vede pouť ta, stoupajíc, čím strměji se stráně před ní zvedá,

tím vážněji se smuší její líc, až na vrcholu nejsráznější hory, kol obestřené hvozdů velebou, na lysé skále nad šumnými bory

zří obraz matky boží před sebou, jenž v nejskrovnější kapličce tu visí. A Vilma vzhlíží v žalostné jí rysy a pod obrázek vínek věsíc, kleká,

a duše její dětinná i měkká slib opakuje s předsevzetím vroucím; chceť otce smířiť s Otcem všemohoucím a podává své srdce v oběť za to.

Jest jí tak slavno, pokojno a svato, jak všecky vášně, všecky světa touhy by před nebeským mírem vůle té se rozplývaly v klamný přelud pouhý;

a símě božské, v srdce naseté výš pučí modlitbou, jež vzlétá k Bohu. „Dej, Soudce věčný, ať jak chci, tak mohu! Ó přijmi oběť, k níž se dítě hlásí,

a dopřej, Otče, otci za ni spásy! Já nechci dbáti, kam se srdce skloní, já dám je v oběť, – posvěť Ty je pro ni! Buď milosrden k otce mého vině!

Shov, Pane! odpusť duši mateřině, že pouto přetrhla, jímž Tys ji vázal, řeč zavrhla, jíž Tys jí mluviť kázal, neb v světě souzen svatou vůlí Tvojí

nám jazyk, rod i domov, s nímž nás pojí Tvá moudrosť božská; kdo jej zapře, hřeší! Dej, Bože můj, ať šťastnými jsou Češi! Již poznávám Tvou svatou, mocnou vůli:

jsem po mateři Češkou, srdce půlí s tím lidem bídným trpím, lkám a želím, chceš, bych mu náležela srdcem celým, a zasnoubils mě rodu toho synu,

bych rodu svého odpykala vinu!“ Tu maně v snivou klesši únavu si matně obrazila postavu, v níž se jí zjeví souzený jí Čech;

kdo budoucnosti taj by vytušil? V tom náhle divný zvuk ji rozrušil, neb zdálo se jí, že to lidský vzdech... Kdož by sem zbloudil, v samotné ty výše?

Tož větev sosny odhrnula tiše a vystoupila na prostranství holé. Zde mrtvo, pusto; hvozdy šumí dole... Však náhle Vilmou zachvěl děsu mráz!

Neb na balvaně slunném, u pokraje, kde jako stěna spadal strmý sráz, stál mladý muž, kmen stromu objímaje a srdce k drsné kůře tiskna pevně,

jak kdyby neměl na pozemské pouti kam v hebčí objetí se přivinouti; a muž ten plakal. Mocně, bezúlevně se z prsou draly vzdechy, z hloubi muk,

a víc než hlasný výkřik zoufání děl každý marně tlumený ten zvuk i slzí proud z těch uzavřených očí. Jak slep, jak šílen visel nad strání,

a zdálo se, že v dol již divě skočí... snad sám si toho nevědom, co činí. „Sem ruku vaši!“ náhle zvučný hlas mu zvolal v omámený sluch. „Sem ruku!“

mu velel přísněji; on teprv nyní zrak otevřel vstříc neznámému zvuku, a buď mu oslepoval slunce jas hled, jenž se míhal, žhavě obrosen,

či mysl blouznila i byl to sen, – buď jakkoliv: zřel bílou postavu tak štíhlou a tak vznešeného čela a kolem ní tak zlatou záplavu,

že na ni zíral jako na anděla; zřel před sebou ji velitelsky stát, jak něžnou ruku vztahovala k němu, a krásy její čistý majestát

jej přemáhal, že k její řízy lemu by klesna zvolal v doufající tuše: Ty, anděle, mne zahynutí chraň, ó ty jen zhojíš rány mojí duše.

I vložil ruku svou v tu jemnou dlaň tak oddaně, tak vlastní vůle zbaven, jak v sudbu vyšší, velemocnou vpraven, – a kráčel s ní, – kam? věděla jen sama.

I cítil opět půdu pod nohama a zřel, že pozemská jej dívka vedla jak anděl krásná, mocným citem zbledlá; ret její chvěl se, a když k němu zvedla

své tklivé oko, blankytné a tiché, tu jak by cos mu šeptlo v duši: Psyche! A vzdušný úměr jejích obrysů když zasvítil mu v udivený hled,

kol cítil vanouť vůni narcisů, jak by se vesna nevracela v svět, – ba zjev ten ladný jemu po boku tak stepilý, tak bělostného jasu

a s korunkou tou něžnou zlatých vlasů se rozkvetlému rovnal jaroku! Ach, oko jara, plno jitřní rosy, to nebe dívčích očí blankytné, –

oč jej tou sladkou, němou mluvou prosí? Co věstí červánky ty úsvitné, jež v bledou líc se počínají rdíti? Snad bloudíte, – smím vůdkyní vám býti?

Jdu hledat útulku a léku sobě v šum hvozdů, v zdrojů křišťál, v leposť hor, však neklesá jen tělo moje v mdlobě, zde teprv cítím, jak můj duch je chor;

když pouta spadla, – u volnosti brány se srdce otvírá, – však v něm i rány... Vy zřela jste můj pláč. Muž pláče zřídka, však za své slzy nehanbím se přec!

Či z vašich něžných úst mě stihne výtka, muž tolik trpící – žeť zbabělec? Když plakal jste, já jsem se modlila, a vzdálen citů mých jest výsměch podlý.

A podiv blouznivý jal Cyrila, zač asi květina se Bohu modlí? I dál jej vedla, mech kde vystlán měkký a netknutý; zda víle třeba dráhy?

Až vykročila z houštin do paseky, kde bílé dříví, narovnané v sáhy dech vonný rozlévalo chodcům vstříc. Tu Vilma vzhlédla v poutníkovu líc,

a pohled její teskný byl a vážný „Jste znaven, odpočiňte!“ promluvila a pod hranici v drn jej usadila, kdež jemu po bok zlehýnka se snesla,

bdíc nad trpícím jako anděl strážný. A v mrákotě mu hlava nazpět sklesla. „Co jest vám, pane?“ – On se usmál na ni a zavřel oči. Vonný stín a klid

jej ukolébal v lehké polospaní; však jakýs nevýslovně blahý svit se rozlil po tom bledém obličeji, až Vilma žasla... Jako leknutí

a přec jak rozkoš nikdy netušená cos prudce vtrhlo v tiché srdce její. I zřela na ta víčka uzamčená, na čela toho krásné vzklenutí

i na tu vrásku v úběl jeho vrytou. Ó jakou strastí hlubokou a skrytou tak časně vytlačena tato rýha? Tu hruď, jež oddychá tak mírně teď,

ó jakých žalů tísnila ji tíha? Jen vlastní vzdech jest Vilmě v odpověď, – však pozor, zticha jen, ať neprobudí se v hořkosť žití, dokud sen jej hýčká;

ať dřímá osud zmučené té hrudi... A Vilma opět na sklopená víčka se zahleděla – s tužbou přec jen jednou, s tou divnou tužbou: Kéž ty oči vzhlédnou!

I cítí, jak jí hoří líc. Tu kol se rozhlíží, by odvrátila zrak i mysl od něho. Leč temný mrak zří kolkolem; jak okouzlený dol

jí náhle připadá to místo dnes, jak poprvé by spatřila ten les; jí neznámou se jeví vonná mýť, vše jiné, cizí, – vše ji nepokojí,

a srdce buší... snad se Vilma bojí, že lesní duch ji vlákal v kouzla síť? V tom slyš – co to? Jak ptáčka píseň plesná zní cos jí v sluch. Zda blízko nebo v dáli,

jak rozeznať? ji zvuk ten mate, šálí... a jaký jest to ptáček? Dávno vesna již minula a všecko její pění; ký zpěváček tu zbyl až k podjeseni?

Znáť Vilma ptáčků, co jich v lese létá, zná kvítků, co jich na pohoří zkvétá; dnes marně bádá po zpěváčku malém, jenž volá – zdali slastí? zdali žalem?

A k neznámému kvítku kloní zrak, jež utrhla a neví kdy a jak. A náhle na svém srdci tíhu cítí, jíž necítila v celém, celém žití,

a Vilma sladce trne v moci kouzla... To jeho skráň jí na rameno sklouzla, ta spočívá tam v spánku, aniž tuší, jak blízko pod ní dívčí srdce buší,

jež blahostí a bázní chví se v hrudi, že jeho bouř je zradí, že jej vzbudí! Jest bouře snad? Kol jasno nad lesy, kol svatý mír – přec hluboké zní hřmění...

či táhne blankytnými nebesy, či duší Vilminou to bouřné chvění? Ó pod tím drahým, sladkým břemenem blesk náhlý k srdci šlehl plamenem,

i srozuměla v ostrém jeho jasu již květu, ptáčkovi i bouře hlasu, jenž dnešní noci temnou dal jí zvěsť, když tázala se, co as láska jest...

A letní vánek, jenž jak v celování si se spícího vlasem jemně hrál, teď zvedl tmavou kadeř z jeho skrání a k ústům Vilminým ji pozavál, –

tvář sotva zřejmo schýlila, i zdá se, že kadeře té rtoma dotýká se... Dvě slídné oči, jako dravčí světla, z tmy skrýše hnutí toho postřehly,

a blesky divé zášti vyšlehly jak hrozivá z nich, žhavá pomsty metla. Stálť Robinson tam za hranicí kmenů. „Hle zmiji!“ myslel sobě, „ejhle ženu!

Ó bloude! Do samého konce světa tytéž jsou ženy! Po všem již je veta! Več věřil jsem? Jak mohl jsem jen chtíti jí víc než ohyzdou, než děsem býti?

Tu milkuje se, sotva s kým se potká! Tož s ním se lísej, holubičko krotká! Chtěl jsem tě ze msty míti za svou ženu – fuj na mne! Na to hlupství zapomenu...

však na mstě setrvám, jen jinou spřádám. Tys podala se v oběť, – já jí žádám, – tož zemři! – Naleznou tě zasypánu s tvým záletníkem, jedináčku zlatý...

He, Rufe, dobře namířil jsem ránu, a blízko, blízko jest již do odplaty!“ I chopil břevno, které v spodu leží a na němž hranice se k výši kupí –

však náhle ustal, – slyšel, – chápal s těží, – zrak před se upřel užaslý a tupý, – bylť Cyril promluvil. Když vánku dech stlal jeho kštici na Vilminých rtech,

tu spadla s očí jejích slza vřelá – snad v paměť slibu slza odříkání – i dotknula se poutníkova čela a perlila se s jeho snících skrání.

Tu výmluvný ten sivý, smutný hled se odestřel, a probuzený duch v něm zazářil; on promluvil, a vzlet, slov jeho vroucích spřádal čarokruh,

v němž náhle jata duše slídičova... Ta slova divná – česká jsou to slova, leč v kouzle jejich lahodném a měkkém ta nízká řeč – jak lepým plyne vděkem!

Z úst jeho zdá se mu tak dokonalá, tak čistá, že ho dávno nedojala tak mluva lidská... Soulad její sladký jak s nebe zní, – z úst cheruba neb matky...

Hřích odpuštění vzývá, – mé však snění as přišlo s nebe, – nemohlo býť vinou! Přec klekl bych a volám: Odpuštění! Ach, oči vaše útrpně mi kynou

a jeví stopou svatě dojemnou, že nebes anděl plakal nade mnou! Té řeči slouchám s utajeným dechem, – tou dřív jste ke mně nemluvil: jste Čechem!

Jak?! Tož se pravdou stal můj krásný sen, jenž nemožnými vidy promísen mě zmámil tak, že zapomněl jsem zcela té hořkosti, jež prv mi v srdci vřela,

když v těchto svatoborech věkovitých řeč cizácká i chlouba zrady zněla, a teskným šumům dřev těch obrovitých když duše moje s pláčem zrozuměla,

zříc mračně černé hvozdy kol a kol jak smutečním se vlniť průvodem... Vy zřela jste můj žal: to slzel bol – bol Čechův nad hynoucím národem!

Zval smrť, by pohřbila můj život chorý a ztracený v ty české někdy hory! Tu jste mi povelela v žití zpět, – však cizím zvukem promluvil i ret

váš andělský! – Až ve snění pak blahém mně bylo, vaši modlitbu že slyším v mém jazyku, mně nad zpěv nebes drahém a nad boží mně přikázání vyšším!

Tak procitnul jsem a k vám promluvil! Však nikdy los můj vonnějšího kvítí mi v trnový můj věnec neuvil, než an jsem poznal skutečností býti

snu toho smírnou, sladkou lahodu... Tož anděl seslán mému národu, by provázel jej kouzlem něžné těchy snad v nový věk, – snad v poslední jen vzdechy...

Jak těžký smutek vane slovy těmi! Či pravdou tedy jest, že český rod jen k záhubě jest určen v této zemi, tak přehluboko klesnuv do temnot

a v nízkosť hanby, že proň spásy není, že vlastní plémě má jej v povržení? Jest národ ten tak nešťastný a nízký jak žádný již, – a jeho skon – – jest blízký?

Ó děvo, jaké otázky to žhavé rveš z popelu, jejž marně slzy hasí! Kdo vyřkne je, to slovo pronikavé? Je ztracen národ můj? či Bůh jej spasí?

Nač tážeš se, to( neskonale více, než vyzví duch, jenž lká i jásá klamně... chtěj obětí, chtěj divů na tisíce, jen odpovědi nežádej si na mně!

Vímť jenom to, že nad chmurnými stesky a mukami plá jeden jasný bod: chci žíť, ó děvo, pro ten národ český, chci umříť za ten opuštěný rod;

nech( bude spasen, nechať ubit katy: i ztracený – jest jedině mi svatý. Ó jak mi jest! Co tato bledosť náhlá, jak kdyby hrůzy ruka kamenná

svou mraznou dlaní na srdce vám sáhla, – co ztrnulý ten pohled znamená? Co děsí vás? zda zoufalá má slova? Zdaž anděl, sotva slétnuv, prchne znova?

Či nedí líc má, svatým žasem bledá, že clona tmy se před mým zrakem zvedá? Již jasně zřím, co tušila jsem temně: Bůh, jenž mě slyšel, – Bůh vás vyslal ke mně!

Ó není krasší mety v světě vůkol! A jaký, děvo, dal mi Bůh zde úkol? Hle, před vámi dlí duše prostá, vřelá, jež k oběti se zasvětila celá;

jak vy, chci žíti pro svůj drahý rod, tím dražší, čím víc trpí. Chci, co mohu, své vše mu vzdáť! l můj to jasný bod! By přijal oběť mou, se modlím k Bohu

jak dnes, tak po léta. Čím hlouběji snad klesl rod můj nešťastný, tím víc si žádá soucitu, jenž by jej těšil, i smíru, by jej vznášel k naději,

i něžné vroucnosti, by milujíc jej věrně chránila! Čím více hřešil rod, jehož dcerou jsem, – tím víc mu třeba jest milosrdí – nebeského chleba.

A zázrak ten, že jedním okamžením dvě tužby stejné potkaly se tak, mě pobádá, že prosím, ač jen s chvěním a sotva odvážím se vznésti zrak, –

ó podejte mi ruku poznovu, a té, již prv jste přijal za vůdkyni, sám řiďte krok! Mně vůdcem buďte nyní... mne vizte odevzdánu, hotovu,

však nevědomu, Bůh co činiť soudí! Či může vůdcem býti, sám kdo bloudí? Vy vzněťte světlo v tmách mé mysli prosté a jmenujte mi oběť, která spasí.

Ne, světlý anděle! Jen Boha proste, ne člověka, v němž lidská vášeň kvasí! Jej zůstavte, ať tone v moře víru, v nějž běda, kdyby klesla hvězda s výše!

V bouř jeho zařte upomínkou míru a naň, až zmizí, zapomeňte tiše! Má cesta není pro tebe, – toť sráz a vlhká sluj, v ní nenávisti mráz

a žluči zdroj, má cesta stlána hlohem, krok stížen pouty... Anděle! buď s bohem! Ó zdržte krok! – Tam cesta není schůdná! Tak zbloudíte! Znám přísnou cestu svou

a nechci, nesmím zbloudiť, vílo svůdná, kam tužby sladce závratné mě zvou... Buď s bohem na vždy! Nebádej, kam těkám... Tak opouštíš mě? – Zaklínám tě, – klekám...

I vzkřikla strachem o to drahé žití. On zastavil se nade srázným svahem a zřel ji kleče( v prostém, lesním kvítí jak ušlechtilý narcis, který kloní

svou korunku, z níž rosné perly roní... Tak on ji plakať zřel – a ztrnul blahem. A přemožen se vrátiv, klekl před ní a chvěle pravil: „Měj tu ruku moji!“

A pravice, jež podali si nyní, jak v chrámě klečíce, se k sobě pojí tak vroucně, jak jich srdce v tajné hloubi, a Bůh ví, jaký slib jich duše snoubí...

slib nevyřknutý, tajný hluché zemi, však vepsaný v jich dlouhý pohled němý, jen blankytnému nebes oku zjevný, co vánek vzdušný a co skála pevný!

Již nemluvili; ruku v ruce vstali, a ruku v ruce vraceli se s hory; ne rty – jen duše spolu rozmlouvaly, a mluvu svou jim propůjčily bory

svým šumným šeptem a svým vonným stínem. Již prosvítavým snětů baldachýnem se lilo balzámové, vlahé šero jim v oči, již jen dušemi se zřeli!

Leč jaký jas v tom temnu plál jim skvělý, v tom tichu jakých krásných zvěstů stero! Jim sladká proroctví taj němý plní a tisíc odpovědí bez otázky, –

vždyť v mlčení tom se jak moře vlní jim slavná, čaromocná hudba lásky.