Ó noci tichá, družko důvěrná,
jak bylo ti, když čaroleskem vzplanul
ti meteor, když tobě v ňadra skanul,
v jich tajemství se vnořiv bezměrná?
Zdaž jako srdci, v němžto nádherná
se blýskla slasť, v němž lepý zázrak stanul
co žárný zjev, by okamžik jej svanul
zas ve zhynutí temna příšerná?
On tebou zaplál, pronik’ beze stop,
leč odkud? kam? Již není o něm zvěsti;
přec usmíváš se klidně plna zdob!
Ó nebeský ti vzešel zázrak štěstí;
nechť okamžikem zašel v lůně dob,
on přece byl, – či může víc, co jesti?