II.

Až v pozdní večer s lesnatého svahu se vracel Robinson k své chýše prahu. Jak stín, jak stvůra divných snů se tměl zjev jeho dobrodružný v šeru hustém.

Již zmizel; ve tmy hlubším černu dlel, jež hloučilo se při doupěti pustém, jak by tam noci domov byl a stíny k ní co k své prabábě se lísaly.

Chrast praštěl, shozen na zápraží z hlíny, a kroky dřevěnků pak ťápaly kams, do vnitřku té strašidelné skrýše, kdež zanikly. Vše jak by spalo tiše,

i bouřka v dáli jak by dřímala a přemáhala ospalou svou choutku, jen mdlými blesky kdesi z nebes koutku zpod těžkých víček noci žíhala

a chvílemi tak líně hřímala, že hlubokému oddychání spánku to podobno. Kol nikde ani vánku, klid jal vše v olověné objetí

a zavřel všeho žití ruch i šum dnes desaterou černou pečetí. Jen za rybníčkem ještě sklenný dům bdí v lesku světel, v zrcadle se zračí;

a proti němu, v báječné jenž kráse vil zámkem z ohně zbudovaným zdá se, tím chmurněji se spáleniště mračí jak ze tmy ulepené hnízdo dračí,

jež trčí z hloubky předpekelné sluje. Čím hlubší noc je skrýti usiluje, čím více žhou v ně blesky náhlým jasem, by šeré s něho stíny odhalily,

tím posupněji černé zří je s žasem; vždyť nezjasní se brloh zasmušilý ni slunným leskem dne ni hvězdným třpytem, jak stínů věčných byl by kletým bytem.

Teď zhasla světla skvělé dvorany; klid ještě mrtvější, až tupě němý teď svěšenými křídly spadl k zemi, jež jako nesčetnými havrany

se černala svých borů záplavou a zapadlých svých dolin mrákavou. A jako pelech vší té pochmurnosti, tmy veškeré, jež kryje výš i dol,

jak hnízdo bouře, kterou dálka hostí, dům Robinsonův hrozí kol a kol; z těch uhelnatých, černých krokví zdá se, že hejno temných křídel pozvedá se,

a mračna ta, jež nebe zasmušují, že v nich se líhnou, z nich se rozletují, i blesk, jenž letí v obzor počernalý, že od jich ohořalých konců chytá,

v nichž tajně asi zbylá jiskra kmitá z těch plamenů, jež kdys je ožíhaly. Z té chatrče teď vyšel Robinson. Dlel zřídka přes noc pod svým bídným krovem,

nechť zuřil venku mráz a větrů shon; jakž teprv nyní, v teple červencovém! Tak přenocovať pod zčernalým nebem jak dnes – toť pravou jemu rozkoší;

a divá bouř kdy kraje pustoší, on v ni jak do podušky nejjemnější svou hlavu hrouží; v klid se ukonejší snad jakous modlitbou, již před se říká, –

neb kletby nejsou to, jež za dne žvýká a jež mu bývají as denním chlebem. Dnes pansky nastlané má spočívadlo: to roští, jež mu před práh s beder spadlo.

Tam sedl, opřel záda přihrbená blíž dveří o zeď, lokty o kolena a bradu v dlaně. Dlel tak bez hnutí jak vytesaná zdoba svého domu,

a blesk kdy prorval nebes klenutí, tu bylo zříti v břitkém světla lomu, žeť socha ona slohem jesti shodna s tou budovou, s níž srostla, a jí hodna.

Tvář není nepodobna chýši té ni chatrč tváři; v kráse stejné míry se nejvíc rovnají as lebce staré kdes hrobníkovým rýčem vyryté.

Hle, vpadlé oči, – oken prázdné díry se černají co lebky důlky charé; a v kteréms okně zejícím-li kdys se mihne Robinson, – neb v oka tůni

když Robinsonova se myšlénka z tmy jeho bleskne: stejně vzpomněl bys pak na lebku, jíž v nitru hádě trůní, jež vystrkuje hlavu z důlků očních,

a ovinuvši skráň co čelenka zpět vklouzne do dutiny stínů nočních. Dnes, jak by hádě z lebky vyběhlo a před čelisti brankou ulehlo

svým lesklým tělem v teplo letní záře: tak Robinson se slunil v blýskavici a nechtělo se dlouho jemu zpět tam v otvor dveřejí jak do žaláře;

vstříc bleskům dokořán byl jeho hled, a hádě v každé jeho zřitelnici dnes neukryto tkvělo bez ustání, – ba rostlo – v obrovského rostlo hada!

Tak doutnalo mu v mozku přemítání a myšlének v něm vřela noční rada, v níž začarován klidu nedosáhl, leč až by vyosnoval, po čem střáhl!

Co dumal Robinson? Proč chmurný stesk mu vraštil čelo, klikatil mu brvy? Proč hlubším šarlatem než mraků blesk plál jeho pohled jako ztopen v krvi?

Jen jednu péči hýčkal jeho duch, jak vlčice své dravé mládě kojí, a v jediného terče čarokruh slal všecky šípy smrtné vášně svojí.

Šíp každý chabým, tupým se mu zdál, by v jedno srdce tak se krutě vklál, jak bylo kletbou nad přísahu silnou mu přislíbeno, tvrdě usouzeno:

by úpělo, tak hořce otráveno, tak sešlapáno, hanbou sžehnuto, by zoufalosti číši neodchylnou tak vypíjelo, žlučí zalknuto

i slzami a dýmem z pekel žáru, táž muka trpíc, jak byl trpěl on! Však výmysly se v marném rojí sváru, a každý, jak se zrodil, spěje v skon.

Tak zmírá lichý záměr po záměru, – msta věžitá se rozpadává v trosku. Jest mu tak pusto v mysli, jak by věru měl hlavu kostry bez vtipu a mozku

a jenom hádě v hloupé, mrtvé lebce. „Nu starý troupe,“ Robinson si šepce, „stroj pavučinu, abys lapil vlka! Tu seď a soukej dál, až zplesnivíš!

Jen straš, jen straš, však ať se nedivíš, že šelma s posměchem jen zuby cení! Ba styď se! všecka chytrosť v tobě zmlká, jen vztek tvůj řve, až se mu huba pění,

však nemá drápů, by je v šelmu vrazil, neb dávno si je ohryzl! A teď jen z červíčků si na lva důtky spleť a jemu na postrach jak ovce meč!

On tě jak vývrhel, jak lotra zkazil, – ty nic mu nečiň, – svíjej se a breč! Ó bloude dětinský a pitomý, jen chlub se mu: Já jsem tvé svědomí!

He, svědomí? to, hlupče, snad ho zdrtí? Že svědomí? ví bídník, co to jest? Jen chop se ho! a čím jej ztrestáš? smrtí? Smrť – bláhový! či smrť je také trest?

Jak padlý strom tu ležeť – zrovna tak... sám si jí nedopřeješ, jemu však bys dopřál smrti? Proč jí nevyhledáš, proč sekerou tou sobě ránu nedáš,

jak almužnu? – Mlč, pošetilče! Víš jak by se zasmál, kdybys dýchať přestal! Nuž tedy žiješ dál, bys tím jej trestal? Ó blbe hnusný, vlečeš svoji tíž

a konáš pekelnou tu žití cestu ne jemu, však jen sobě, sobě k trestu! Že se tě bojí, leká? Nevěř, brachu! A kdyby! stojí-li ten drobet strachu

jen za to? K smíchu! Všecko je to směšné a všecko hračka, všecko neúspěšné, co vymýšlím v té prázdné hlavy zmatku. Čím by mu škody na vydraném statku,

čím by mu byly ztráty na mamoně, bychť sebe lstněji usiloval o ně? Zdaž odplatou tak bídnou, titěrnou bych zvážil svého žití dlouhou trýzeň?

Ó za ni pokutu dost příšernou si marně vymýšlí mé pomsty žízeň. Čím byl by ďáblu přeražený hnát, čím na vždy zohavené mrzké tělo?

Ba kdyby krev svou cedil nastokrát a žhavé železo mu v ranách vřelo, čím všecka taká muka byla by? To vše jsou trety, hrůzy na baby

a rozmazlené děti, ne však chlapy jak on, jak já! Ne, jeho nepolapí ty kleště plamenné, v něž muka má mě svírala; v něm duše strhaná

se třásti nebude; on nezakusí, jak zoufání a bolesť prsa dusí a v mozku pálí, – nikdy nepocítí, jak léta žalu ryjí v čelo vrásky!

Tak trpěť – k tomu třeba srdce míti, – čím trpěl by však ten, kdo nezná lásky? Ta nejhroznější, stokrát smrtná muka jen milovaná může dáti ruka;

on vždy jim ujde, on nic nemiluje, – nic, nikoho, – a nikdy nemiloval! On nemá srdce, – msta jsou šašky, klam... he, jeho neporaníš, – není kam!“

V tom, měsíčný jak srp kdy z mračen pluje, tak štíhlý, hlavou ladně nachýlený stín lehký, bílý ze tmy vystupoval; mdlý lesk naň zaplál: postava to ženy.

„Tu miluje! Zde by jej rána ťala!“ Ta myšlénka se bleskem zakmitala v stín hluboký dum Robinsonových. – „Stůj!“ křikl; „odkud se to kradeš domů?

Co činilas tu? Jest-li třeba k tomu tmy půlnoční a bouře, byl to hřích! Ba co by jiného? Neb kdo ti velí: ,Jdi, spáchej, co víš zlého, – mě to těší,‘ –

kdo poslal tě, je v hříchu zplesnivělý a tvýma rukama tu na mně hřeší; co vsel ti do hlavy, je ďábla setbou, a k čemu navádí tě, čpí to kletbou.“

Stín bílý stanul. Jasný dívčí hlas dí: „Dobrý večer! Jsi už doma zas? Já myslela jsem, že jsi dosud v lese a pro temnotu jsem tě neviděla.

Nuž dobrou noc.“ A zjev se dále nese. „Stůj!“ křikl stařec, „ven s tím, cos tu chtěla? Co slídíš kolem jako noční sova, co proti mně vy chystáte tam znova?“

– „Co by kdo chystal?“ dívka mírně hlesla; „jen kousek trávy kravce tvé jsem nesla, neb hlad ji mučí. Hrozné je to řvaní! Jest nám jí líto; slyšíme to v spaní,

ba každý se tvé krávy v noci děsí, vždyť se to rozléhává kol až v lesy. Mně, Robinsone, odpusť, mně to nedá, já krmívám ji někdy – jako dnes.“

Však Robinson jak rozlícený běs k ní zasupěl: „Jen se mi opovaž míť soucit s bestií, – ty smrťko bledá! Jen mi ji krm a její zpěv mi kaž!

Však uvidíš, že já pak nebudu míť s tebou soucitu! Že hlad ji mučí? Já tomu chci! Že bučí? Chci, ať bučí! Dost dlouho učím řváť tu obludu,

by krásně, víš, tak ze hluboka řvala, jak šelma urozená – as jak slon! Ba skřipec jí též dávám na ohon, by vznešeněji vřeštět přivykala,

ne jen tak sprostě, věčně jako kráva! Chci, aby bučela jak zvíře vyšší, ať v kostech mrazí toho, kdo to slyší, ať se mu vlasy jako hřeby ježí,

a při té noční hudbě pekelné ať jako na řežavém uhlí leží a v úzkosti se svíjí smrtelné... Ba, Robinson když tich a noc jej kryje,

pak zvířecí to hrozné kvílení jak trouba za dne soudného ať vyje a v snech ať straší jak zlé znamení, ať na svědomí jako bouř se žene

a stokrát všechen děs mu připomene, jenž roste z viny dosud nepomstěné, ať věčné prokletí jak horský hrom se stokrát vypovídá v hlase tom...

Tak chci, ať hloupá bestie ta bučí! Ty tomu nerozumíš, – hlad ji učí! Toť její škola! proto nedostává nic žvýkati to zvíře pitomé!

A ty se zatím pleteš v dílo mé a cpeš jí trávu, by mi oněměla a snad i to, co umí, zapomněla! Já soucit s bestií ti zapovídám!

Ty chraň se mne! Však já i po tmě hlídám, a jestli tě tu ještě jednou zvětřím, já tě, ty ještěrko, pak neušetřím! Ať si tvůj tatík potom vlasy dere,

zrak vypláče neb lebku rozepere kdes rázem o skálu!“ „Dost!“ křikla děva, „dost, Robinsone, dost! Již Bůh se hněvá! Tvá hrozná slova jako nůž mě mrazí,

jich ozvěna se všude za mnou plazí; kde zaslechnu tvůj hlas, je hrozba v něm, a když mě potkáš, zamračen a něm, tvé pohledy jsou krutější tvých slov,

víc bodají než naostřený kov; ba věř, mně bývá, že tvé oči tmavé mi v spáncích vězí jak dva hroty žhavé a v každou myšlénku i v každý sen

mě pálí, bodají. Ať noc, ať den, vždy vidím před sebou tvou strašnou líc, z níž pomsta, nenávisť mi šlehá vstříc, – až děsno jest, co čítám v očích tvých!

Jen pověz, jaký spáchala jsem hřích, že záští mě tak nekonečnou stíháš? Vždyť nemám klidu, radosti ni mládí, – a přec když někdy srdce zadovádí

a zveselí se: ty mi v cestu vbíháš jak černý stín, jenž celý svět mi smuší! Ty stokrát probodáš mě svými zraky, tvou kletbu cítím na své mladé duši

a klesám pod ní – za hřích, nevím jaký...“ Hlas její selhal, přemáhaje vzlyk. „Tvým hříchem jest, žes otce svého dcerou!“ Tak Robinsonův zaskřehotal vzkřik.

„Trp za hřích otcův trýzní tisícerou, trp, viny otců mstí se na dětech, neb taková je spravedlnosť všecka, jest takým nebes, takým světa běh

a nikdo, nikdo jemu neuniká: trest, rána, namířená na hříšníka – ho! drtí srdce nevinného děcka, a ďábel chechtá se, až sotva dýše,

mstě nebeské i lidské soudců pýše, – he, šašky jsou to! Nikde, nikde není té moci, jež by vmetla zatracení tam, kam se patří! Ty se domů kliď,

a to ti pravím, ať se spokojíš: věř, ty mi za nenávisť nestojíš, mne, bláznivá, se neboj; tím se řiď, a marně hrůzy mráz tě ze mne zebe;

má msta, má zášť, ta netýká se tebe. Jdi, pospěš odtud, – vari!“ Dívka stojí a neodchází; v tajném vnitřním boji se váhá chvíli, – ale pouze chvíli.

„Ne, Robinsone! Zášť tvá se mne týká!“ tak volá odhodlána, ze vší síly. „Vždy otce prohlašuješ za hříšníka a k vůli rodičům mě proklínáš!

I nemám stání, nebudu ho míti, než až to zvím, až přestaneš mi krýti, na jaký otcův hřích to vzpomínáš, na jakou dávnou nepomstěnou vinu!

Mluv! pro tvou spásu, pro Boha tě žádám, vše odhal mně! Mně nelze již to snésti, jeť příliš hrozno, taký život vésti, a smlčíš-li mi to, já trýzní zhynu.

Mluv! Smrť či život na duši ti vkládám.“ Tu Robinson se zasmál. „Hodné dítě, jež ruce spíná, abych otcův hřích mu odkryl! Myslíš-li, že pobaví tě,

co jemu hanbou, obžalobou jest, nuž mohl bych si z toho ztropiť smích a vyložiť ti šerednou tu zvěsť, však ne, – mně hnusno připadá to maně.

Fi, styď se slídiť po otcově haně.“ Však bílou ruku zvedla v temnou výši a promluvila děva: „Bůh mě suď! On čte mi v nejtajnější srdce skrýši,

že zkoumám proto jen tu kalnou rmuť, jíž otce mého jméno poskvrňuješ, jen proto zvídám, jaká jeho vina, bych odčinila ji; ty pomstu snuješ,

já smír. Já ve svých nočních modlitbách a slzách vroucně prosím Hospodina, by přál mi za odvetu v obě( dáti, co nejdražšího mám či míti mohu,

i často vkročila jsem na tvůj práh s touž prosbou, vždy však bázeň zpět mě chvátí; dnes prvně mluvím k tobě jako k Bohu a svatě, horoucně tě zaříkám:

ó pověz, čeho sobě žádáš sám a co by usmířilo žal tvůj žhavý a sňalo kletbu s otce mého hlavy.“ Tak stála prosíc, jako přízrak jasný

v té tmě, již bouřná půlnoc kladla kol, jak kdyby tajně slétl anděl spasný a v lidském tvaru kráčel v zemský dol. „Smír?“ syčel Robinson; „smír v zášti dračí?

Chceš pykať – oběť dáť – víš, co to značí? Jest to tvá vůle, nebo lichá lež? Hle, vidíš blýskať ocel sekery? Zdaž, pošetilá, znáš mé záměry?

Jakž, kdybych žádal...Ty se nechvěješ?“ l zvedl zbraň svou lesklou jako v hrozbě. Však dívka neustoupila ni krokem; jak duch se bělá v temnu přehlubokém

i měkce praví: „Trvám na své prosbě! Ba věř, já života bych neželela a za výkupné dala bych jej ráda. Však duše tvá tak není zkrvavělá

a smrti mojí v cenu nepožádá. Vím, Robinsone: duch tvůj podlým není; co lidé mluví o tobě, v ten děs já nevěřím, – ba Robinsone, věz,

již často nad tebou jsem zaplakala, – neb vím, že divokosť tvá neurvalá má původ v hořkém, velkém utrpení, jež bičuje tě krutě, štve a bodá

a v otráveném srdci tobě hlodá. Já se tě nebojím, jest mi tě líto, a vše bych učinila, – Bůh můj ví to, vše dala bych, by slovo smíru plné

tvůj vyřknul ret, jenž v tajných mukách klne.“ Teď váhá Robinson. „Pojď blíž!“ pak velí, však jeho hlas jest náhle ochraptělý jak od slz potlačených. „Pojď až ke mně –

Svou pravici mi podej k přísaze, jak kdyby nebe slouchalo i země, a mluv, zda to, co v hrdé odvaze tu slibuješ, též vykonati chceš!

Jak! neobrátí slovo tvé se v lež? Ty v pravdě splníš, čeho smír můj žádá?“ A dívka řekla: „Učiním to ráda.“ I přistoupila v stín ten hluboký,

kde zřela temnou jeho postavu, i podala mu ruku bez zachvění. On vzkřikl; – byl to jásot divoký a přece něžný, s nímžto v rozvášnění

dlaň dívčí jako drahou zástavu k své hrudi strhnul, k srdci pevně stiskl, sám nevěda, zda zavzlykal či výskl. „Vše, vše že učiníš? Jen uvaž znova

tu olověnou tíhu svého slova, slib železný se lehko nezlomí, – mluv znova, – promluv, – na své svědomí...“ I promluvila jasně v nočním tichu:

„Vše, Robinsone, učiním, – krom hříchu!“ On sotva dýchal; stále čekal ještě, zda dívka odvolá své přiřknutí, a v prsty své jak v ocelové kleště

dlaň její svíral v dlouhém stisknutí a k hrudi své tu malou ruku vinul. „Vše? vše?“ se tázal zas a hlavou kynul. „Vše, nechť pak cokoli ti údělem?

Vše v oběť dáš? Tys, Vilmo, andělem, a dáš své srdce?“ „Komu?“ tázala se, a nevinnosti úžas zněl jí v hlase; „jak myslíš, že bych měla srdce dáti?“

A Robinson jí děl: „Znám kletý rod, i proklela jej vlastní tvoje máti, – a chceš-li zlomiť kletby této hrot, dáš srdce svoje rodu toho synu,

dáš mu tu ruku, již teď k sobě vinu... Dáš mu ji, Vilmo, dáš?“ I stála němě a pokorně, ni vzdechem nereptala jak beránek, jak oběť dokonalá,

a hlavu klonila jak souzená. „Dám srdce svoje,“ promluvila temně, „dám ruku tomu, komu povelíš. Mně neznámo, co láska znamená...

jsem volna, hotova.“ On žasl nyní. „Tak snadno,“ pravil, „srdce oželíš a oběť slibuješ, již neodčiní pak žití plné slz a zoufání?“

Však Vilma řekla: „Toť mé pokání! Zač pykám, za koho, – můj rozum tuší, já dám své srdce, – dala bych i duši a spásu svou, neb cítím hluboce,

žeť otci mému třeba slitování i božího i lidského...A kdož, kdo, ne-li dcera, vzal by za otce kříž na svá bedra? Takž ať Bůh mě chrání

a srdce mé dá otci za podnož, by na ně stoupl, kráčeje k své spáse! Já dám své srdce, – samo podává se...“ I vzhlédla k obloze, kde v blesku zář

krov černý, spálený se zakmitl, a v duši její znova procitl svým celým hořem pojem: otec – žhář... a celým děsem strach, že, ještě jiná

snad větší, tajemná jej tíží vina... I bylo jí, že vyslyšel ji Bůh, an oběť zjevil jí, a boží duch že mluvil ústy Robinsonovými;

teď cítila, že duše v ní se přímí, že křídla rozpíná i volna letí, a svatý mír že srdce její světí. „Věz tedy, komu slibuješ se vzdáti!“

děl Robinson a žhavě pozíral; „znej kletý rod, jejž zavrhla tvá máti a jejž i já jsem pro ni zapíral; jest to tvé matky rod, jest mé to plémě, –

tak bídné, zašlapávané jak zmije, že nesmí z prachu vztýčiť nízké témě a vlastních dětí ret že po něm plije; rod, který všecku šlechetnější krev

kdys vycedil, a z něhož zbyla luza; toť hmyzem hemžící se zdechlý lev, v němž horší žití hnus než smrti hrůza, – rod odsouzený, by jen v ponížení

se plazil znectěn jako vývrhel, tak znevážený v lidském pokolení, že němé tváři záviděť by měl! Tak sešlý rod, že syn se za něj stydí,

tak zpustlý, že ho dcery nenávidí, že matky chrání úzkostně své děti, by rodu toho žádné znamení se na nich nezradilo, neboť kleti

jsou všickni jeho znakem zrazení! Tož každý lepší původ předstírá a raděj vlastní matku zapírá, než zašeptal by utajeným dechem:

jsem k hanbě narozen, jsem klet, – jsem Čechem.“ „Jak?!“ žasla Vilma, pobouřena žalem; „že český rod jest lidstva vývrhelem? Jsem Němkou, však mně jeho řeč je milá,

a lid že šťasten, věřila jsem dosud. Ó rmoutil by mě jeho krutý osud, neb matka má kdys také Češkou byla a často večer, když jsem byla malá,

mi české uspávačky zpívávala; ba věř mi, co mě minul věk ten blahý, zpěv nižádný mi nebyl již tak drahý jak tichá, utajená píseň ona...“

Jak oheň kdyby šlehl v Robinsona, tak sebou škubl. „Ha, proč utajená? proč tichá? Jak jsi, Vilmo, pošetilá! Že Češkou byla matka tvá? že byla?

a proč již není? proč jest proměněna? Proč z tebe, Vilmo, Němku vybrousila? Proč skrývá rod svůj před svědectvím lidí, proč obrátila jazyk svůj, he proč?

Že za tak podlý rodokmen se stydí! A tak to všude najdeš, kroč kam kroč: jen kradmo Čech svým českým dechem dýchá, však hlasně znáť se k svému původu

mu brání všecka ctižádosť a pýcha; jak potupu, jak neštěstí to cítí, z tak padlého že vzešel národu, – jeť kletbou, mukou, skvrnou – Čechem býti!

Ba hlouběji tu hanbu skrývá každý, než kdyby na duši měl tíhu vraždy, a vášnivěji se jí zbýti baží než malomocenství, a cizé mravy

řeč cizá, cizá česť jej více blaží, než kdyby zrozen byl jak cizák pravý! On s vlastní cesty své se střemhlav řítí, on vlastní krvi zoufale se vzpírá,

on cizou sekerou své větve tesá... a kmen ten nešťastný přec neumírá, jen ve svou bídu víc a více klesá, ač hubí se, přec nemůže se zhubiť,

sil k tomu nemá, ničím není ubit... a když se aspoň zapírá, vždy tajná mu výtka dí, žeť prokletějším Kaina!“ „Co pravíš!“ volá Vilma s tesknou duší,

„v tom tichém lidu českých vísek kol že také vášně, také bouře buší, tak zničující že v něm hlodá bol, že taká mrzkosť v něm se dědí kletá,

by sám chtěl vyhladi( se s tváře světa?“ – „Co, vísky!“ skuhral Robinson; „ba vísky, kde bída hnízdí s tupou temnotou, ty ještě jeví bez roušky lid nízký,

jenž nezahanben vlastní nuzotou se v nevědomosti své nezastydí; však zpytuj mysl osvícených lidí a důstojnějších, vyšších, bohatších,

těch, jaké Praha vysýlá sem v lesy: he, koho slyšíš z osob onačích, by česky hlesl? Snad že v koutku kdesi ten onen zradí slůvkem český rod;

však zjevně, veřejně – zdaž o překot hned neobrátí? Zdaž, kdy potkají se, snad jinak než jak Němci pozdraví se? Když mají hody, zábavy své slavné,

zda české slovo z úst jich ozve se? Ba česky mluviť nebylo by mravné – a přec, kdy leckde šplhám po lese a neviděn je o samotě slyším,

pak zvím: jsou zrozeni v témž řádu nižším jak strašák Robinson, – ač zapírají, jak zapřel on, ač hanbu svoji tají ti chytráci, ti panští hosté lázní,

jak on, ten bídák, o němž dí, že blázní.“ Tu pomlčel, a dívka volá tichem: „A nezdá se ti velkým, těžkým hříchem tak svých se odříkať v jich neštěstí,

tak zůstaviť jich zlému losu v plen? Sám, Robinsone, zbloudils na zcestí, sám, soudce jiných, nejsi nevinen, a proto měl bys lidem odpouštěti,

by odpustil ti Bůh.“ Však Robinson se rozhorlil: „A kdo jest bez úhon? Co ty víš o tom? Kdo mě ku prokletí hnal zradou svou? Kdo z hříchu v těžší hřích

mě mrskal úštěpkem? Kdo drzý smích si ztropil ze mne, z řeči mé i rodu? To byla žena... měla tvoji tvář, – ó měla víc než všecku tvoji krásu!

Já v její oči jako na oltář jsem pohlížel a v našich srdcí shodu jsem doufal vroucněji než v duše spásu a v blaho naše pevněji než v nebe...

My od dětství jsme rostli blízko sebe, a nebýť svými nemožno se zdálo. Pak odvezli ji do škol, do kláštera, a mnoho slz nás rozloučení stálo.

Já od rána jsem toužil do večera a do svítání zas v tu celou dobu, však hrd jsem byl, že milá děva získá um vznešený a skvostnou náuk zdobu.

Když chvíle shledání pak sladce blízká nám slíbena, já věřil jsem, že drahá též po mně touží, plna snů a blaha! I přišla, Vilmo, přišla zpět, – a věz,

zřím v duši své ji dosud – jako dnes – jak anděl krásná, líbezná i něžná – a přec mi přinášela sudbu pekla! Když jsem ji vítal, pyšně jako kněžna

se vzpjala, – slyším ji, jak dnes by řekla to slovo zlé, jímž zatratila mě, – dí: ,Nerozumím!‘ – Slyšíš? ,Nerozumím!‘ To dí mi německy! – tož úžas tlumím,

svůj pozdrav opakuji upřímně, – však ,Nerozumím‘! – ha! – dí znova chladně, a v prsou mých cos puklo s krutým bolem, jak mráz by trhal srdce mé až na dně

a zimní mlha skryla jaro kolem... I táži se jí: ,Čemu nerozumíš? Mé řeči jen – či srdci mému také?‘ – Tu bodla mě: ,Tak vtipkovati umíš?

Jen škoda, nejsem děvče ledajaké a česky mluviť není pro mne slušno, a chceš-li se mnou jaký hovor míti, v té řeči sprostné nesmí se to díti.‘

Ó kdo by cítil, jak mi bylo krušno! žár pohanění útroby mé vzňal a mořem hořkosti mě zalil žal, že místo blaženého milování

si pro mne přinesla jen pohrdání a prostým, skromným rodem svým i mým tak povrhla, až rozprchla se v dým má všecka krásná víra ve štěstí!

Jak bezduchý jsem bloudil po domově i nechápal jsem; co se bude díti po ztrátě lásky, po tom hrozném slově; jen to jsem věděl: bez ní nechci žíti!

I přemýšlel jsem: jakou neřestí tak nectnou český rod jest poskvrněn, že i sám anděl lásky se ho štítí? I zkoumal jsem, zlou tuchou naplněn,

jak lid ten smýšlí, mluví, jedná, cítí; aj, hle, co za podajnou pokorou jsem nalezl v tom lidu? Slabosť chorou, již pocit vlastní nevážnosti zebe.

Rod český nemá víry v sama sebe, česť vědomá ho v prsou nezahřívá, on tupě na hrdlo si šlapať nechá, kdy svět mu spílá, sám jen k tomu kývá, –

když sám se nectí, jak by svět ctil Čecha? Sám chová nízkosti své temný cit jsa otrok od bídného narození! Jeť ztracený to, beznadějný lid

a roven vyšším nebude i není! Však dívka moje když se nad něj vznesla, já chtěl bych snad, by nazpět zase klesla? Ne, k rovné výši povznesu se za ní:

Jak ptáče vzlétající v záři ranní jsem okřál po svém temném váhání tou svůdnou, těchy plnou myšlénkou! Vždyť byl bych bez vteřiny váhání

se vřítil v propasť za svou milenkou, ba kdyby sklesla tam, i v pekel říši; jak nebyl bych spěl za ní v jasnou výši, kde hodným jí a šťastným bych se stal?

Tož jsem se rázem rodu toho vzdal, jenž mezi mnou a jí byl šerou hradbou, a znaků jeho všech se pozbaviv, jež v očích jejích byly mojí klatbou,

jsem doufal obnoviti lásky div... Ba řeč ta její vznešenější, nová, jak jsem ji hltal, nebyla mi těžkou! Již českého jsem nepromluvil slova,

a matka má, jež byla prostou Češkou, když jsem jí cizejším co den se stával, se soužila, i bělely jí vlasy, a přetékaly víček jejích řasy

a její obličej se ustarával. Též ona pravívala: ,Nerozumím!‘ když jsem k ní hovoříval cizou řečí; to ,Nerozumím‘ – hrozné ,Nerozumím‘,

to české její, teskné ,Nerozumím‘ mé srdce svíralo vždy krutou křečí, neb výčitka v něm zněla lkající, jak by mě jakýs tajný soudce soudil

a záchvěv lítosti v mou hruď se loudil... To mátlo mě, tak jsem se toho lekal, že prchal jsem od matky plačící a po dny celé samotami těkal.

Tak na vrch Černý zabloudil jsem kdysi, víš, na ten balvan vystouplý a lysý, k té kapličce, kde obraz Krista jest, jak mrtev přes klín rodičky své visí,

však nemohl jsem vzhlédnouť pro bolesť v té božské matky uslzenou tvář; mně bylo, jak bych v její smutné líci zřel svojí matky pohled žalující!

Tu v zrak mi šlehla bleskovitá zář a tělem trhla rána děsně sladká, – neb vystoupila dívka proti mně. – To byla ona! Čím mi byla matka?

čím celý svět? Mdlou mlhou v podzimě, jen ona sluncem, které život budí, a bez ní smrť, jen smrť jsem cítil v hrudi! Jen v ní a při ní zřel jsem spásu všecku!

,Již rozumíš mi?‘ děl jsem po německu, ,Již sprostná řeč se k tobě neodváží; té jsem se učil, jež tě neuráží! Jsi smířena? Ó dopřej poslechu

mně před tím Kristem – pro mou velkou lásku!‘ Tož hrdě kývla mi, a bez dechu jsem pravil jí: ,Hleď! jak zde na obrázku lká matka pro syna, tak slzy roní

též pro mne matka, mrtev syn jest pro ni! Však Ježíš zemřel z lásky k lidem bídným, já z lásky k tobě jediné, bys ty, jen ty zas na mne hlédla okem vlídným,

an spěji změněn ze své očisty! Já pohrdnul jsem rodem svým, že tys jím pohrdla, mněť jazyk jeho klatým, že tys naň klatbu vyřkla... zde mne viz,

zde přísahám ti před obrazem svatým, že od chvíle, kdy řeklas: ,Nerozumím‘, má ústa nepronesla české hlásky! Cit každý tlumím, trhám všecky pásky

a přísahám na věčnou spásu svou, na spásu matky své, – na spásu tvou, – slyš: tvoji spásu, tož to nejvyšší, co na zemi i nebi vzývať mohu,

zde v zástavu tím slibem dávám Bohu, ať zvím, žes věčně kleta mojí vinou, z mých úst-li v žití mém kdo uslyší jen slůvko promluvené řečí jinou,

než tou, již zvolila jsi za svou vlastní! Tak přísahám ti z nesmírné své lásky! Jsi smířena? A budeme teď šťastni?‘ A děvče udiveno, ale chladno

mi dělo: ,Marku, máš mě sice rád, však rozmyslím si, co mi lépe radno, zdaž ruku jinému neb tobě vzdáť!‘ Tak odešla... Já nevěděl jsem ani,

jak dlouho ohromen jsem zíral za ní, jak dlouho roven šílenci jsem běhal kdes po lesích, ni co jsem cítil asi; však pekel bič mě dál a dále šlehal,

a když pak jsem se doma octnul maní a spatřil tvář svou v tomto rybníce, tu viděl jsem, že cosi na líce jak sníh mi vlálo: sbělely mi vlasy.

A první člověk, jenž mě uviděl, mi zlořečil svou výčitkou, i děl, že zemřela má matka, po svém synu až do posledních vzdechů volajíc...

Kdo snese taký žal? Kdo takou vinu? – Tak trpěť nechtěl, nemohl jsem víc, – tož ve víně své zoufání jsem topil a v loktech dívčích jsem svou hrůzu dusil,

změn dychtiv, svodných kostek jsem se chopil, všech neřestí, všech ztrát i muk jsem zkusil, však úlevy jsem přec se nedovolal ni zapomenutí! Můj los mě zdolal...

Však dost již o tom! Slyšelas již dost!“ Tu náhle zamlčel se Robinson a tichou tmou jen z dálky hučel hvozd; přec konečně se blížil bouře shon

a silněji z hor duněl rachot hromu. „Jdi, Vilmo, bouřka táhne, – jdi už domů! Však nezapomeň slib svůj mně daný! A zrušíš-li jej, zruším já i svůj,

svou přísahu, již slyšel Svrchovaný, – víš, na spásu tvé matky! – Pamatuj!“ Jek vichru přehlušil mu další řeč, a blesk jak žhavý, napřažený meč

sjel mezi něj a Vilmu s černé chmury; zjev její bíle mlhavý se ztratil jak větrem odvanutý. Znova s hůry blesk trhaný se rudě zaklikatil,

ryk hromový pak shltil každý zvuk a temno každý zjev. Stál dlouho ještě v té bouři Robinson, neb kapky deště jen řídce kanuly, a potichu

se chechtal, vida, kterak se svítilnou Ruf obchází svůj dům. „Ty kulichu, co hledáš v noci? Máš to práci pilnou! Jen sviť si hezky všudy do kouta,

zdaž jsem ti červeného kohouta na dřevěnou tvou boudu nenasadil, jak půjčku za oplátku, by se řeklo, že boží posel... Bloude! kdo ti radil

mně spáliť střechu? Zmámilo tě peklo, že pro zlosť svoji, pro nyní i příště to černé, vtipně krásné spálenistě sám sobě vystrojils! Mne nevypudil

dým, brachu, odtud; kdybys mě snad udil, tím lépe budu strašiť! Myslíš snad, že za to mstím se? za to dobrodiní? Já nedal bych ni za královský hrad

to doupě své, jak se mi líbí nyní! Však dcera tvoje... to je víc než střecha! Tu podpálil jsem... počkej, budeš tchánem! Ho, těš se, dám jí proklatého Čecha...

jen počkej, jakým zeť tvůj bude pánem!“ Tak Robinson si šeptal za ticha a myslel na Vilmina ženicha a mnul si ruce. Potom usnul venku,

i zdálo se mu o mladosti dnech, zas jako druhdy zíral na milenku, jen že v těch dnešních, divně matných snech to byla Vilma, podobná své matce,

a Robinson ji vítal ve své chatce jak žínku svou, – a štěstí usmívavé, jež dávno, dávno byl již oželel, se rozzářilo v stěny jeho tmavé,

jak kdyby čaroděj mu povelel!.. A Vilma přemítala v nočním bdění, co asi láska jest, ten cit jí cizí, že pro ni v světě tolik utrpení

i bolu, jenž až po hrob nevymizí? Zdaž tak se tážíc asi rozuměla, co bouře noční v odpověď jí hřměla? Když Robinson se vzbudil, bylo pozdě;

mlh modrá clona na černavém hvozdě již prosvítala zlatou září slunnou; a jako sluncí šest by v nebesa se chtělo vznésť, tak z mlhy té se sunou

teď ve skupení hvězdná tělesa... šest ohromných to žlutých slunečníků. Toť ,doktor‘; z procházky šel s rodinou a v duchu řeč si chystal účinnou,

neb mířil k Robinsonu baráčníku.