Mne budí jitra dech, – slyš, vání perutí!
Sen-li či skřivánek to šumí letem?
Hle, ptáček prorazil par bílých klenutí
a mizí, zpívá tam kdes nad mým světem;
kol perly spadají – zdaž rosy nebo písně?
Tam zvuky vysoko se chvějí – hvězdy též;
zda skřivan nadšení to krouží z mlhy tísně?
A zří tam slunko plát? – Ó kéž!
Mne budí jitra dech – a vzhůru mne to volá, –
kam chmurným bludištěm, kam zrak i duši pnout?
Kam letem svátečním? Vždyť nejvýš skála holá
ční v moře oblaků a v matné mlhy proud,
a mrazivý to dech, jenž svál mi s duše snění –
i zapomenutí! Kol mrákotná ta říš
proč vábí, slibuje? To chladné probuzení
proč zve tak svůdně výš, jen výš?
Že vstane slavný den, pln záře, květů, kras,
z té mračné kolébky, již prázdnou vánek houpá
jak matka truchlící? Že vzejde slunko z vás,
vy šedé záplavy, v nichž obzor čelo koupá?
Ó marné svítání! Vždyť den tvůj tone v pláči,
hle, pluje v moři mlh, jich pěnou porosen,
na křídlech prostřených, jež bílým proudem vláčí,
sám v dřímotách, sám jako sen.
Ba usne zvolna žár v tvém srdci, velká máti, –
a vlastní žár ten můj – jest víc než krátký klam?
A jako skřivana mne přec to vzhůru chvátí!
Leť v zoru, duše má, a vzplaň v té výši tam,
kde čelo s korunou jíž paprskovou, zlatou
hle, obr pozvedá, spoust bezdných létavec,
den světlem vítězný, jenž jásá věštbu svatou:
Viz, věčně já jsem pravdou přec!