I.

Sráz nahoru, sráz dolů. Strání takou jde stezka lovčí vlnou křivolakou, tu vydupána v jíl, tu v skalný bok, a pod kořáním sotva oku znalá,

v dol, ve propasť se drobí ovětralá. Ta v zátoči kde závratné se úží, tam náhle vykročil muž proti muži. Jen shlédli se – i zarazili krok

tak němí, posupní a zsinalí jak stíny dva, jež vychrlily hroby. Ba stojí, – nelze uhnouti se sobě! Jak balvan, který cestu zavalí,

druh tuhne před druhem, a lící v líc, jež bez žití se zdají, bez podoby, si zkameněly postavy ty obě; jsou bez hnutí, však metají si vstříc

jak střelu pohled smrtelného záští. Toť černý Ruf a Robinson, již spolu se potkali; ten vzhůru, Ruf chce dolů. Ruf domů jde, – a druhý? Tulák noční!

Ruf nese nakoupení ve svém plášti, by v domě slavně strojily se hody o nedaleký, velký svátek roční; Ruf, dobrý hospodář, má povždy proč

rád píliť v spořádaný dvůr svůj zpátky; naň čeká žena, čeleď, čas je krátký. A Robinson? Ty jeho pozdní chody v les, v mýť i houšť, ba nemají ty spěchu!

Jde krást as na krb souš a červotoč neb záplaty snad na děravou střechu, pod nížto není ženy, čeledi ni svátků Božích, – ani hodů věru!

Ruf otcem jest, – má doma dítě, dceru... Ruf je si vědom, a to povědí též sousedé, že cti a přednosti si umí dobyti, a tomu svědčí

již jeho vzhled. Tvář jako z kovu tvrdá a v malých očích záblesk chytrosti dí hned, že vůli své bez dlouhých řečí zná dáti důraz. Jeho postava

jest nízká, usedlá i selsky hrdá, šat polo městský jen, však zámožnosť až chlubnou jeví všecka úprava. Vše na něm praví, že ten muž má váhu.

Ten stěží as, když nevítaný host mu vkročí v jeho umíněnou dráhu, se vyhne sám. – „Co stojíš, blázne starý? Mám naspěch! Zpátky! Vrať se až tam k sosně,

kde na vyhnutí místo máš! He vari!“ Tak Ruf si houkl, hnutím velitelským vzpjal ruku v před, jak kdyby neúprosně si poslušnosti žádal. Slova ona

děl po německu, nářečím však selským, a měřil zpupným zrakem Robinsona. Ten nehnul se. Stál v cestě jako strom. Čněl nad Rufa tak vysoko a temně

jak stará sosna kterás v lese tom, zde vyrostlá a srostlá s korou země. Snad některou šel zrubnout za šera, neb v ruce blýskala mu sekera...

Ruf vida, že se zdráhá jíti stranou, v zem udeřil svou holí okovanou a zvolal zhurta, panštěji co slovo: „Tož se mi s místa pohni, noční sovo!

Jest-li ti jedno, kdy dnes budeš v hnízdě, mně není jedno. Já mám větší spěch. Tož klusej, hloupých vrtochů teď nech, sic ti jak chlapci hůl svou půjčím k jízdě!

Nu slyšel’s dobře?“ – Náhle mlčel němý a nechať spěchal, stál jak vražen v zemi. Neb Robinson, jak prve k hnutí líný, tak skočně, ďáblovitě mrštný teď,

co kočka schoulil se a zmizel v stíny. Ruf ustrnulý do tmy za ním hleděl v dol přes kraj srázu příkrý jako zeď, až rozeznal, jak z temna šerých clon

veň ostrý pohled bodal Robinson, an jízdmo na klečaté sosně seděl a prsty mezi její kořání jak drápy pevně zatínal v lem stezky,

a přes rameno jemu nad skrání se ostří širočiny mdlými blesky v zrak Rufův svítilo. Tak nad propastí se povětrně vznášel jako ďas,

a drsně zaskřehotal jeho hlas: „Nu Rufe, běž! měls taký spěch! co stojíš? či místo tchoře jsi se chytil v pasti a vázneš, Rufe? nebo, fuj! se bojíš?“

Tu potupu z úst opovržených Ruf hrdý strpěl tiše jako pěna, neb nezněl mu v ní úštěpek či smích, však stará nenávisť, tak neztajená,

tak hořce pravá, prostá výsměchu, že zavrávoral něm a bez dechu a hlubší propasť před sebou té chvíle zřel tmíti se než onu, nad níž stál;

chlad omrazil ho, jak by cítil v týle již ocel studenou té širočiny. Ba hrdý Ruf teď v závrati a siný se opřel o kmen, – Ruf se chvěl a bál;

teď za živoucí svět by nebyl šel a Robinsona za svými měl zády. Když nabyl řeči zas a smyslů vlády, pln vyčítavé tklivosti mu děl:

„Tož myslíš, že mám proč se tebe báti? Však člověče, tím vrháš obžalobu jen na sebe! Nač takou lítou zlobu máš proti mně? Což ti jí nevyvrátí

ni stáří, nechceš se co živ jí vzdáti a budeš nenáviděť mě i z hrobu? Zač? rozmysli se, Robinsone, zač? Co učinil jsem pro tvé neštěstí?

Či jsem tvou bídou a tvou neřestí byl vinen já? Snad jako vyděrač jsem tobě něco vyrval nepočestně? Či jsem tě vlákal hanebně a lestně

v kal prostopášné zkázy, kde jsi bředl? Ať Bůh tě zmátl neb tě člověk svedl, já příčinou jsem nebyl tvého pádu; já za ctný peníz lány tvé jsem skoupil,

já tvého dvoru, starče, tvého domu i všeho milého, co ztratils k tomu, jsem nabyl slušně po právu a řádu; já jsem tě neomámil, neoloupil

ni o statek ni o česť u lidí ni o věc u tebe snad ještě větší: já jsem tě nevykousal z lásky něčí! Kým pohrdá a koho návidí,

toť srdci na vůli, – já jsem byl mlád tak jako ty – – však nechme hraček těch. Sám svalils v jámu žití svého běh! Proč mně jen stále přičítáš svůj pád?

Proč krmíš hada zášti tolik let až na zkázu své duše snad? neb zdá se, že o zlém přemítáš...Jsi stár a šed, – nuž Marku, k vůli věčné svojí spáse

bys mohl poleviti konečně a žíti v míru s Bohem, v míru s lidmi.“ Ruf ztichl; stínem oči jeho pásly, jak Robinson se tváří, marně však;

rej mžitek zatemnil mu matný zrak a vše mu zastřel beztvárnými vidmy; jen cítil, jak se nohy pod ním třásly a srdce tepalo mu horečně.

A neviděn teď Robinson mu vece: „Co meškáš, bloude? Chceš-li kázať, nuž, to můžeš doma hostům, u své pece, ne v lese mně a výrům. Jsi-li muž,

jdi, pospěš ku předu a nech mne vzadu! Jdi, babo! Proč se klepáš? čuješ zradu? Ne, Rufe, nepřemítám o tvé smrti! Žij dlouho! dlouho ať tě štípou hadi,

ať dlouho štvou tě lační, vzteklí chrti, ať dlouho luňák do mozku ti klove a žhavé uhlí na srdci ti čadí, ať dlouho pekelní tě hrdlí snové!

Já tobě ani ďáblu nezkazím těch radostí, mne ten tvůj život těší, buď sto let stár, dnem, nocí v drápech strachu, že číhá již tvůj trest! Běž, černý brachu,

já nestáhnu tě dolů za nohy ni sekerou tě v peklo nesrazím; běž, zdráv a živ si chvátej ku peleši, já k svojí, – oba ve své brlohy...

tam každý pro sebe se spravme s Bohem neb Satanem, – jak srdce poroučí; však ten i bez tvých litanií, věř mi, sám dovede, až nabere mě rohem,

mou duši lapiť v síť svou pavoučí; ty zametej si za vlastními dveřmi. Že o zlém přemítám, mi vyčítáš? Mně jedno, o čem ty as přemítáš,

já dbám jen, abys na mne pamatoval a nikdy abych nesešel ti s očí; já jsem tvé svědomí! A co jsem snoval, to jistě, náhle kdys ti v cestu vkročí,

i zvíš, co přemítal jsem po léta! V mé duši, Rufe, zraje odveta; zub za zub, Rufe, oko za oko! A kdo mně ublížil tak hluboko,

že jsem se stal, čím jsem: ten, Rufe, zkusí, co spravedlnosť jest, ten tak se svíjeť jak já, tak hrýzť se, s rozumem se míjeť jak já, – ten stejná muka trpěť musí!

Smrť málo jest! Já v horších mukách bloudím, a co mi usoudils, též tobě soudím!“ Teď bylo chvíli ticho hluboké; však věřil Ruf té řeči divoké,

byl jist, že Robinson ho neudeří svou širočinou v týl; šel tedy dál – ne příliš rychle, jak by snad se bál, – jen zvolna šel, ať Robinson též věří,

že svědomí má neposkvrněné. Však cesta jest mu k omrzení dlouhá, a vedro těžké, jako kamenné mu svírá prsa. Nese břímě malé,

však zdá se mu, že tíží neskonale; krok zbystřil, má však pocit, že se plouhá, že nedočká se dnes, kdy prořídnou ty černé stromy na pokraji lesa,

jenž naplnil se tmou již nevlídnou, neb mračna s nocí táhnou na nebesa, jest dusno, jako by se mělo k bouři. Tam z hloubi hučí jekot horské vody,

jak v kotli se to vaří ve propasti, z níž bílá pára temnotou se kouří. Jeť pusto, škaredo tu jíť i ve dne tou cestou zakletou, kde výmoly

se zrádně kryjí ve plevel a chrastí, tak že v tom chodec po kolena bředne; ty v jedno srostlé sosen vrcholy sem kladou charý stín i za poledne;

jakž teprv na večer, kdy leckde výr si vyhoukne tak divně, až to mrazí, kol ucha náhle šustne netopýr a ve tvář každou chvíli můra vrazí,

a – nechť to hloupé – ze stínu se hrouží tu onde maně umrlcovy rysy; zde vražda ze msty udála se kdysi. Tou myšlénkou se ještě více dlouží

chod bez konce. Jak okřál Ruf, když přec se z venčí mihlo jasno hustou spletí v tu černě mřežovanou hvozdu klec! Jak náhle vysvobozen ze zakletí

si oddechl. Jas byl to rudě skvělý a pronikavě ostrý v hloubce borů, jež nad ním, pod ním, kol a kol se tměly. Ne jedno světlo – řady velkých září

tam v klíně hor se o korunu sváří s hvězd zástupem, jenž kmitá na obzoru; ba třpytnými se zdají drahokamy, jež v korunu se hrdě řadí samy,

a koruna ta lesklá obepíná chlum černý jako čelo mouřenína. Ten ostrov světel v šírém temnot moři – toť budova, jež divným leskem hoří,

ba zdají se ty skvoucí její stěny ne z kamenů, však z ohně vystaveny. Zdaž báječný to palác osamělý plá řadou lepých oken v stinný les?

Zdaž jest to krásná víla, jež tam velí, by hudba zazněla i počal ples? Neb tiché hudby utlumené znění se nese nocí z planoucího domu, –

a hvězdy hasnou jako v zahanbení, a nebe v dálce reptá hněvem hromu. I spěchá Ruf, by ušel bouři v čas. Proň není báchorkou ten lesk a jas;

neb jemu ona záře plamenná zisk milý, dobrý obchod znamená; to z jeho peněz planou řady svící, svůj vlastní dům on takým leskem zlatí,

však lesk ten skutečným se zlatem splatí. Jeť pravdivý to poklad hárající ne vymyšlený přelud z dětské bajky! Ruf pokývl si s pravou potěchou,

když – jako hejno ptactva – nad střechou zřel dechem noci zavláť pestré vlajky. Ta záře světel, která nádherně se dvojí v rybníce jak na zrcadle,

ta plane v šírém, sklenném večeřadle, v té dvoraně tak příjemné, ač prosté, kde rádi domácně a důvěrně v čas přítmí baví lázenští se hosté.

Neb k čemu mezi velebnými hvozdy, jež – kam jen hlédneš – s hory k hoře kol si podávají ruce nerozlučné a v zeleň věčnou věnčí tichý dol, –

ba k čemu z jejich skalin, z jejich mechu se jasně perlí praménky ty zvučné? Co pějí tak, že míníš slyšet drozdy a slavíky v jich sladkém klokotu

neb šepot rusalek v jich smavém dechu? Pln tajemství, pln divné lahody je sterým hadačům hlas přírody; sto věštců vkročí v její samotu

a každému se věštba zjeví nová; sto zvědů pátrá, – každému se zračí v ní pravda jiná! Jiní zaklínači – – a duchové též odpovědí jiní!

Takž Ruf, když dávno kráčel ve svatyni těch božskou tuchou provanutých lesů, z nich bádaje, co hloubka jich proň chová, si vyslouchal v jich šumném, svatém děsu

zvěsť, že jich zdroje bujaré a hlučné, tak třpytně čisté ve svém horském trysku, proň stvořeny se proudí, jemu k zisku, neb jemu zvěstovaly – tržby tučné.

Ten horský vzduch, ta sladká lesní vůně, mech plný květů, – ne, to v jeho duchu se věru na selanku nespřádá! Však neduživý měšťák, jenžto stůně

a tyje od šachru neb od rozkoše, ať zpitomělý prchá z toho ruchu, kde o život mu nuda ukládá, ať svoje neřesti a svoje groše

sem zanáší, ať o vodě se postí jak chuďas každý; ať svou špínu koupá a myslí, že mu do žil kalných stoupá těch zdrojů čistota i svěží běh;

ať v lese na znak lehá na rohože, ať tvrdou roštinu a tvrdé lože čím dráž tím lépe platí: tak se zprostí svých zvyků, žádostí a hříchů všech,

a hubenější, lehčí, v dobré víře, že znova na šachry a na rozkoše dost dokoupal se zdraví za své groše, – ať zmizí zas jak liška ve své díře.

Tak myslel sobě Ruf, když koupiv lány kdys Robinsonovy, kul svoje plány. I vystavěl si z dříví lesů svých dům dlouhý, obílený jako sníh,

jenž pod šindelem rudě zbarveným kryl v podstřeší a v patře po dvém řadu tak těsných komůrek, že beze snadu jsou schopny zjařiť citem nadšeným

hruď pravou měšťáckou; neb měšťák pravý jen tenkrát venkov – pravý venkov slaví, ten prostý venkov, kde jak v ráji prodlí, když má tam všecko možné nepohodlí,

když léhá skrčen na přehršli slámy a vstávaje když hlavou vráží v trámy. To věděl Ruf, a podle toho chytře vše uspořádal v domu svého nitře.

Však aby měšťák údy stísněné, jež hlemýždí ty komůrky mu kroutí, měl přece chvílemi kde protáhnouti, Ruf zřídil večeřadlo skleněné,

jež každým oknem z rudých arabesk v noc černou roní vábný čarolesk a krajině té tajůplně krásné jest luznou zdobou, záříc nádherně

jak skvostná spona v lesů roušce řásné. V tom hněv a tíseň Rufem pozachvěly, neb spanilý ten obraz, ladně skvělý, mu děsné vidmo hyzdí příšerně.

Hle, ve dvorany zář, jež odražena plá z rybníka jak z podmořského sídla, ční strašidlo, – toť kostra rozpřažená, jak netvor, jemuž z odraného křídla

jen hnáty hnusné bez masa i peří se vzpínají, ač nikdy neudeří již ruchem živým letmo v šerý vzduch; toť troska, stín, – a přec jak zhouby duch

z těch černých žeber jakýs hrozí děs, jenž Rufa tlačí dávno, denně, dnes, – hruď jeho pyšnou dětským strachem tříště; toť bídné doupě, pusté spáleniště,

jež uhelnaté zbytky krokví šklebí jak ďábel, jenž se chechtá drze k nebi. Toť chatrč hrozná, – bez lidí i Boha! Skrýš pomsty snad, – kdož ví, co v ní se děje?

Práh onen míjí každá cizí noha, jen sníh tam vlétá, příval tam se leje a oknem beze skel tam bouře věje; tvor jediný, – kdož ví, zda šílenec

neb hříšník zavilý, – tvor lidský přec tam vcházívá – v ty dvéře bez dveřeje, tam domov má, tam dny a noci tráví: toť Robinson. – Ruf postál okamžik,

neb slyšel divný, přehluboký ryk, jímž užasl; toť zabučení krávy. „Aj“, divil se, „ta hladem řičí ještě a dosud neumořil jí ten bloud?“

V tom padly s mraků první kapky deště; Ruf pospíšil si, než to vzroste v proud, i vkročil do dvorany v hostí kruh. Tu děl pan soudní rada: „Pozdrav Bůh!

Kde vězíte, náš hospodáři milý? Již jsem se začal o vás potiť strachy, že vás vzal cestou rarach potměšilý, a s kým bych já si potom zahrál v šachy?“

A na tu blahosklonnosť pana rady hlas basový se zasmál ze hromady: „Ba vaše šachy, je to jemná příze; však odpusťte, že hru tu nechci hráť;

já nejsem skrblík, hraji o peníze, a proto v karty hodím sobě rád – a libo-li, jsem, pane rado, k službám.“ To znělo z rudých, naduřených úst,

jichž obyčejem jistě nebyl půst. Však tenký rada, suchý jako kostra, se tence usmáv odpověděl zostra: „Ó děkuji, neb vyhoví mým tužbám

vždy lépe hra, k níž zapotřebí ducha, než k jaké stačí mysl jednoduchá!“ „Nu jak se líbí,“ pravil milec karty, „já hrával v šachy, když jsem vyšel z kvarty,

však znudily mě malicherné finty hry této laciné již v půli kvinty; já od sexty jen o peníze hraji – a zvlášť co lidé ,doktore‘ mi lají. –

Nu pane domácí, náš hospodáři, jsou bažanti?“ Ruf s vyjasněnou tváří se přiblížil jsa rád, že rozhovor se jinak obrací než v nový spor,

jichž mnoho mezi ,doktorem‘ a radou již porušilo společnosti lad. Pan ,doktor‘ – host to vzácný peněz vnadou, a rada vlivem – kdo ví, k čemu snad

by mohl prospěti? a konečně host jako host; však přece po úvaze víc váží ,doktor‘, neboť s rodinou víc jí a pije, všecko platí draze,

jak Ruf jen žádá. „Věru výtečně dnes pochodil jsem s vaší zvěřinou; hle, pane doktore!“ děl Ruf a zvedl dvé bažantů, jež nesl ve svém plášti.

Pan rada při tom do zelena zbledl. „Ta chlouba!“ šeptl dceři plný zášti. – „Však šel jsem hezký kousek pro ty ptáčky, vždy rovně lesem, přes vrch, bez zatáčky,

dvě hodiny přec tam, dvě zase zpět.“ Tu pravil ,doktor‘: „Nuž a je tam hezky v té myslivně? Nač slézať lesní stezky? Dva vozy, děti, zjednám na výlet

vám do obory; může někdo známý – pan rada se slečnou se svézti s námi!“ Zle rada sčervenal až po svou pleš. „Mé díky,“ pravil jízlivě, „mé díky!

Nač obtěžovať vzácné výletníky? Víc místa bude bez mé přítomnosti pro vaši šířku, vaše náklonnosti... a proč tak týrať přeubohou spřež?

Sám suďte, – pane zvěrolékaři! Nuž díky, – ať se výlet vydaří!“ Tu ,doktor‘ ústa rukou zastínil a usmál se: „Nu zle jsem nemínil,

já myslel dobře, zvláště pro slečinku; však nenutím. – Můj hospodáři zlatý, teď druhou chuť jsem dostal na pečínku! A což as na děti – což teprv na ty

jde znova hlad, – jest jim to v očích znáti! A jak jest lačna, chudák, jejich máti! Nuž druhou večeřičku honem, honem, ať nejste vinen naším časným skonem!

Tři láhve mělničiny prozatím; však při těch ještě hlavu neztratím, – mám na pořádný doušek laskominy; takž potom šampaňské!“ Šum nastal kolem,

a zvěrolékař hlučně za svým stolem se s chotí, s dcerou svou i s třemi syny měl k druhé večeři a mlaskal rtoma. Tam sedí rada: ženu nechal doma

i kopu dětí; s jednou přijel dcerou, dva příbory a jednu porci berou a pijí vodu, – proto prý sem přišli, – a hrají v šachy, – arciť, aby vyšli.

A přec by rád byl ve své nadutosti ten chuďas rada nejpřednějším z hostí, – či škorpil ten i s ním se neměří, s ním, poctivcem, jenž dvakrát večeří?

A smí se jemu rovnať někdo druhý, jak? jemu, kterýž tetřevy a pstruhy jí veřejně a s celou rodinou, tím dodávaje lesku lázním zdejším?

Jest pochybno, kdo jest tu nejpřednějším? A jemu, jemu radosť nevinnou, by v řeči doktorem slul u lidí, ten rada kazí, neb mu závidí!

Tož k radovi, jenž u prázdného seděl, zřel vyzývavě, žhavě, bujaře, jak úsměšným by okem napověděl: jen počkej, dám ti zvěrolékaře!

Proč pak ne ,doktor‘? Co to za podivnosť! Tím rada Rufovi jen kazí živnosť, neb ač jest lékař v městě nedalekém, přec každý host by slyšel s velkým vděkem,

že v lázních samých pro všemožný případ je doktor při ruce. Toť zpozdilé, tak různiť tituly, tak vlasy štípať, toť byrokratství směšné, přežilé,

neb um je stejný, nechť si jméno jiné; ať někdo zkusí zachrániti vola, jenž svojí zkáze propadl již zpola! Tak ,doktor‘ v duchu při sklenici vinné

as uvažoval o svých zásluhách, když sem i tamo přes dvorany práh mu sotva stačil létať hospodář a sklepník též, by každé jeho přání,

vše, čím chtěl zvelebiť své hodování a co jen možno v kuchyni i sklepě, se stalo skutkem. Očím hostů všech již jakás tajůplná slavozář

se rozlila kol ctihodného muže, jenž jedl tu a pil tak velkolepě, jak nemnoho jen smrtelníků může! Však v obdivovaný ten šum a spěch,

jímž vládl jako polobůh, v ta hesla tak závažná, jež z jeho úst se nesla, jak: „Štiku!“ „Krůtu!“ „Láhev!“ a co více, všech úžas a všech úctu vzbouzejíce,

an zbožně mlčel zástup hostů plachý, hlas tenký křikl: „Šachy! moje šachy! He sklepníku! Kam zas, vy větroplachu?“ Mrak na čele, blesk v očích, – strach šel z něho!

A ,doktor‘ k dovršení zlého všeho děl: „Vidíte, i bez šachů jste v šachu! – Však hospodáři, slyšte, milý brachu, než odjedu, ty raky míti musím;

já nenahlížím, co tu za obtíž.“ „Ach,“ vzdychl Ruf, „všech jiných věcí zkusím a půjdu všude, třebas ku rarachu, bych od něho vám koupil zajíce,

však s raky, pane doktore, je kříž; těch nikde není, krom zde v rybníce, – však rybník Robinsonův jest! a ten, jak víte, jesti víc než pomaten;

on neprodává, ale láteří a strašně proklíná, až Pán Bůh brání! On blázen jest, – ať se ho každý chrání!“ Však ,doktor‘ hlavou kroutí, nevěří.

„Snad chcete lacino,“ dí potutelně. „Mé šachy!“ zní to hrozně, strašidelně, a rada, vztyčen, zbledlý jako duch, zrak uražený přes trnoucí kruh

v líc hostinského vbodávaje vece: „Když konečně jsem šachů dobyl přece, zdaž tedy neráčíte se mnou hráti, vy, pane hostinský? Či taká česť

již pro mne, pane, příliš velkou jest? Dost dlouho čekal jsem, až pán se vrátí, a nyní...“ ,Doktor‘ vpadl: „Naše tlachy vás mrzí, viďte. Nuže hrajte v šachy,

tu máte soka, již ho pustím z pasti.“ „Již jdu, ó prosím!“ Ruf se omlouval a mezi stoly blíž se posouval, kde rada stál. „Ba zpozdil jsem se dnes,

ctný pane rado, neboť přes ten les když jsem se brouzdal v nejhustějším chrastí, tu chlapisko mi cestu zastoupilo – jak hastroš do zelí! A co to bylo?

Toť Robinson! Tím ušla, mnohá chvíle... Tak! ráčíte bráť černé, nuž já bílé.“ I sedl k radovi, s nímž konečně jal figurky se řadiť válečně.

Již stály proti sobě oboje. Však zloduch jakýs, škůdník pokoje zas ,doktorovi‘ pošeptal, by řekl: „A snad si myslíte, že bych se lekl,

i kdyby ďábel, nejen Robinson, měl rybník, v němž by jediný byl rak? Jakž teprv, když tam raků milion! Já k němu půjdu, já mu vytru zrak!

Já se ho báti? Což jsem hloupé děcko? Však nevím, proč se ho tu hrozí všecko, či někoho již uškrtil neb skolil? Toť blázen dobrák, jenž si hnízdo zvolil

zde arci nevhod, neb vám lázně hyzdí tím zbořeništěm. Přinuťte ho soudně, ať střechu pokryje a stěny vyzdí; – – však nuzák – nespravil by asi kloudně,

a proto nejlíp: kupte si to doupě a zbořte to! Vám vyplatí se koupě; ten brloh v sousedství vám živnosť kazí.“ Ruf čile kývl. „Pravda, páni drazí, –

a nejen brloh, též ta stará šelma, jež hnízdí v něm, ta hosty moje děsí! Neb když se schoulí, vyvrátí svá bělma a tu svou hřívu k samé zemi svěsí, –

toť strašák – na leknutí dostatečný, an se s ním v lese, večer někdo potká; zvlášť se ho bojí paničky a slečny. Zdaž koho skolil? Je to šelma krotká,

sic na svobodě by se netoulal. Však prodať chatrč? – Ani pomyšlení!“ Tu ,doktor‘ posměvačně zamhoural. „Hm, chtěl jste asi tuze velkou láci,

a on si tu svou romantiku cení; já zas ty raky...“ „Čekám na váš tah; jen pozor, pane, sic vám dáme šach,“ pln rozčilení napomenul rada,

an zřel, jak mysl Rufova se ztrácí pryč z bojiště a v jinou kolej vpadá. Ruf rychle – příliš rychle nyní sáhl v řad figurek a bez rozmyslu táhl.

Jej cele vábil hovor s ,doktorem‘. „Rád bych přec věděl, jakým netvorem je ten váš Robinson,“ děl ,doktor‘ živě, „proč nenávidí vás, jak zvíře žije

a promluví-li, proklíná tak divě! Rád znal bych kousek jeho historie.“ Ruf odvětil: „Co vím, to povím rád. Když Marek – tak se jmenuje – byl mlád, –

nu, k vůli dívce jsme se znesnadili, jak již to bývá. Já jsem jí byl milý, mou ženou stala se; – a Marek pak se oddal pitkám, hýřil všelijak,

kus po kuse svá pole rozprodával, pak dvůr, – až měl jen tuto chalupu a rybníček. Mně byl ten dvorec vhodný, však musil jsem ho nabyť v překupu,

by Marek neměl zdání, komu dával tak lehce do rukou svůj statek rodný. Mně nebyl by as prodal ani zbla! On tonul víc a více v kalu zla,

a zvlášť, kdy zvěděl, že jsem nebyl hlupcem, byv tajným – jistě poctivým však kupcem; teď mluví stále, že jsem já jej zničil! Pak časem také v lese poustevničil

a posléz v chalupě se uvelebil. Rád bych ji též byl koupil – jakž bych nebyl? Ba, stál jsem o ni chytře dost i rázně; zvlášť když jsem potom vystavěl zde lázně

a když mu chatrč přes noc vyhořela; však pravilo se, sám že založil, by zlosti, nařknutí mně přimnožil... a věru, pravdě podobno to zcela,

neb smál se při ohni, jak ďábel smál se, v těch plamenech jak doma býti zdál se. Nuž od těch časů černé spáleniště tu straší, – nezbavím se ani příště

té strachomorny, dokud žije on, jenž hostům sluje: starý Robinson.“ Ruf šachů zapomněl, tak vykládaje a nevěděl, že místo něho hraje

již chvíli Jella, radova to dcera. Však ,doktor‘ okem velmi soucitným to spozoroval. „Již jsem hodlal včera v to doupě vkročiť,“ pravil roztržitě,

„a pokus ten teď bude nezbytným; ba nebýť noc, šel bych tam okamžitě. Mne láká promluviť s tím kulichem; však až jen řadu stovek uvidí,

pak užasnete, jak se odklidí a bude děkovať... neb co mu dám, to bude pro chuďasa přepychem... Nu, nekruťte jen hlavou! Pravím vám,

že nejsem držgrešlička ledajaký! Já koupím chatrč, rybník, – chci míť raky!“ „Rád uvidím!“ děl Ruf; „a kdy již, prosím?“ „Hned ráno,“ vece ,doktor‘, přistoupiv

až k Rufovi; stál u radova stolu. „Hned ráno uzříte ten světa div, neb na prázdno se nikdy nehonosím. Však pane rado, – nehrajte tak spolu,

mně slečinky je líto, – nemučte jí tou hloupou hrou.“ – A rada děl: „Jen hloupý, kdo neumí, se nudí. – Blahopřeji vám, pane, slavně ku zítřejší koupi.“

I shrábl figurky a prudce vstal, dal dobrou noc a pryč se odebral. Teď přišlo šampaňské. Ruf s ,doktorem‘ se dlouho baví hlučným hovorem

a řádnou pitkou; ve chvíli však jedné líc Rufova, již zrudlá, náhle bledne, neb zdá se mu, že ve skla matném lesku tam venku, v zelenavé záři blesku

zří stáť a dovnitř zírať příšeru: tvář divou, svazek chrastu, sekeru.