Hudbě.

Ó hudbo! ty žití tak hybné, vřelé, ty vířivý dechu, tak proměn plný jak s vášnivou tepnou svou srdce chvělé, jak osudu moře a citů vlny!

A přece tak prostá vší zemské rmuti, tak cizí všem zápasům lidsky trudným, jak odjinud zalétlá v zavanutí nám v těžké sem ovzduší křídlem bludným!

Ó rci, kde se zrodila bytosť tvoje tak vznešeně tajná, tak přelíbezná? Um žádný se nedoptá tvého zdroje, ni příroda kolébky tvojí nezná.

Jen hledá tě, po tobě touží všudy, i v slavičí dumce i v bouře hluku! Jak zemské ty šumy jsou všecky chudy, jak matny jsou vedle tvých čistých zvuků!

Tys uprostřed hřmotného tvorstva reje, jenž se stenem rodí a s třeskem ničí, jak víla, jež na vlnách plujíc pěje a kolem níž marně řev moře ryčí.

Ó vím, kdyby nebyly v dálce třpytné ty planoucí hvězdy tam věčně němy, tam našla bych zřídlo tvé nevýzpytné, kraj souladu, s něhož se snášíš k zemi.

Tvůj původ v nás čarovnou víru budí, žeť božským! Vždyť nelze nám věřit v pýše, že v zraněné, zbojné jen lidské hrudi by zkvetla tak spanilá smíru říše!

Rtem rajským co zvěstuješ tužbě množstva, to uniká pojmům všem lidsky těsným; tón každý jest duší, jest dechem božstva, však volným a nebesky netělesným.

Ne v hlínu, leč v paprsek bůh jej vdechl, a proto, kdy dáváš svým divům zníti a člověk jich čarozvěsť pozaslechl, svých ňader v nich světější ohlas cítí.

A tmí-li se taká v něm propasť bolu, že odvaha, ztuhlá již u pokraje, dna dozříti váhá v tom strašném dolu, ty zazníš, a ledová úzkosť taje.

Zrak ztrnulý pocítí vlahou rosu i pohlédne v hloubku zpod vlhkých dlaní, zří mužně v líc posupnou zlému losu, zří toužně – až vystihne úsměv na ní.

A nevyřkne nikdo, čím srdce skleslá tvých souzvuků balzám tak sladce těší, neb záhadu, pro níž duch nemá hesla, jen tajemství tvoje nám v srdci řeší.

Vždyť každý kvil bouřný a teskné vření, jež zlozvukem hrozí v tvém luzném proudu, vždy souladem dozní jak odpuštění, jak andělů hymnus po božském soudu.

Ó v tobě, ty zrozenko lepších krajů, jest blahá ta shoda, jíž moudrosť hledá, když nad svárem nezkrotných pravd i tajů jen pochybnosť havraní peruť zvedá.

Smír velebný, s nímžto se věčně míjí let myšlénky, nadšení vytrvalosť, tenť doma v tvé všemocné harmonii jak ve snách nám zjevená dokonalosť.

Ty chováš, co nikde již neshledáno, i dáváš, co odepřel los nám všude, a komu ti rozuměť nedopřáno, oč chudším ten chudý mu život bude!

A kouzlem tvým vzdušným, jež nic mu nedí, jak dětinnou bájkou-li vědec zhrdne, ó nepodá vesmír mu odpovědi k zlým poznání mukám tak milosrdné!

Ó splývej nám v prahnoucí duše s hůry, jak na hvozdy šumící ševel deště, a rozpínej duhu v žal černé chmury, ji úsměvem zlatíc, když pláče ještě.

Ta moc, jež pne nad pouští klenbu palem a ze skalin zářící východ jeví, ta bdí s tebou nad naším lidským žalem, jej ukolébávajíc tvými zpěvy.