HLINĚNÝ PTÁČEK.

Jest sabbat. Nad královským purpurem, jenž lemem z bíle mlhavého rouna plec horstva halí, stoupá azurem v tak prudkém lesku koule slunečná

jak démantová koruna, v níž plály kdys dumně žhavé skráně Šalomouna. Kol velebnost je slavně svátečná a záře taká, že i srázy skály

se ryzím zlatem zdají, jsou i zlaté zdi města, domy, chrámu stěny svaté; tak zlatem oděn plá ves Jeruzalém. Kol majestát a mír. Vše odpočívá:

i lidský ruch i vánek v listech palem, v jichž modrém stínu studna tají šum a nikde ani stéblo nezakývá; ba mlčky do květů skryt mušek tlum,

a z dálky táhne horký dech tak němý, jak v nedohlednu široširou zemí dnes všechen život byl by ustal vříti. Od ledví země ku hnízdečku v houšti

vše trne, světí; mníš, že sabbat cítí i netvor v moři, dravec v dálné poušti. V tom klidu, jehož nesmírnost až kruší, tvor jediný jen velký sabbat ruší.

Hle, mladou palmou kryt, jež prvně kvete, hoch bělolící schýlen sedí v stínu; pot perlí se mu s čela v hnědou hlínu, již ve svých útlých prstech pracně hněte.

Tvář jak by náležela cherubínu, a tak je zlatá kadeř pacholete, že odsvit jasný, lehce mihotavý v stín září kruhem kol té dětské hlavy.

Hoch robí pilně, s neodvratným okem, když písek žlutý, chrastě pádným krokem, se ztemňuje, a trojí dlouhý stín se staví před ním. Ku chrámu se bere

tré Farizejských. Prvý, v říze šeré a s tváří vpadlou, pochmurný svůj hled v líc hocha vbodnuv, praví: „Jak jsi jmín, ty chlapče, hřešící tak v jitře let?

Jsi pohan snad a Bohu nenáležíš?“ Hoch zvedá zrak, – jak noc to tmavý zrak, v níž hvězdný vesmír plá, i dí mu tak: „Bůh otec můj a jméno mé jest Ježíš.“

Pak zvolna spustiv mohutné své oči, dál robí klidně hračku hliněnou; tu hrdélko, tu hlavu oble točí a malý hrot z ní táhne na zobáček,

tu dloubá rýhy v peruť sevřenou, i vidí Farizejští, kterak v dlaních mu vzniká neúhledný z jílu ptáček. Jich druhý, jehož prsa v rouchu z žíní

se kají, vzrušen z modliteb svých ranních, plá zlostně okem žlutým jako topas a rukou vyzáblou rve vous, jenž po pas mu splývá bílý jako horské jíní.

Ten dutě skuhrá hlasem chraplavým: „A nebojíš se dílem rouhavým v den svatý hněvat Boha Hospodina? Jen k modlení kdy smíš dle přikázání

vznést ruku čistou v zbožném pohnutí, ty hlinou skvrníš ruce své, sám hlína té duše nehodná, již v smilování v ní oživilo Boží dechnutí!

I země slaví odpočinku sabbat, a kdo se odvážil v ní rýt a hrabat v den sedmý a ji drzou rukou hněte, jest zlořečen a robí dílo kleté.“

Tu vzhlédl hoch; on usmál se, – i vzplál jas velmocnější z jeho pousmání než z koule slunečné, jež v nebes dál jak žhoucí démant srší velkolepý

a střelami svých paprsků se brání všem zrakům, že – kdo vzhlédnou – budou slepí. Tak oslňoval jemný úsměv dětský zrak Farizejských, že se rychle sklonil,

by mžitky divné bázně pozaclonil a jevil přísný hněv jen pokrytecký. I svezl se jich pohled zmatený v dlaň hochovu, kde ptáček hliněný

dlí jako mrtvé země hrstka šedá; ta bílá dlaň, jež drží jej, se zvedá, svůj chudý výtvor nese výš – a zticha ret hochův sladký, růžový naň dýchá...

Tu blýskla očka ve hlavičce z jílu, a jemné peří tílko pokrylo, dvé malých křídel zkouší svoji sílu a třepetá se čerstvo, rozmilo;

hle, ptáče dechem božským oživené svou peruť vznáší s písní jásavou a letí paprskovou záplavou, až kde se blankyt v nekonečnost klene,

kde nedozírné dálky třpyt je cloní, až nezřít ho! Však nápěv báječný v sluch země ještě rajským plesem zvoní, když v nebi mizí ptáček svátečný.

Tré Farizejských v ohromení stojí, druh druhu v oči pohledět se stydí, druh druhu z duše pravdu číst se bojí a doznati se zdráhá to, co vidí.

Až třetí jich, jenž hávem nádherným svou úctu pro den svatý chlubně hlásá, dí s drzým čelem v sebe dověrným: „Jak vesele to ptačátko si jásá,

že vydralo se z rukou pacholete! A nám se zdálo, hoch že hlínu hněte.“ I kývli druzí. S licoměrným klidem ten zázrak zalhali, jenž před jich videm

se právě stal, a tvářili se tak, jak vírou jejich nic by neviklalo. Šli k chrámu dál. A hluboký svůj zrak to dítě božské za pokrytci slalo,

i zřeli zrak ten plný útrpnosti, jak něžná slza žalosti jej smuší, a sotva duch jich záhady se zprostí, co dělo se v té mladé božské duši...

Ó, nikdy nepojmete toho pláče a nezvíte, že vzletný duch – to ptáče, že vůle okřídlená svobodou, že nadšenost, že láska nesobecká,

jež plýtvá vroucností a lahodou, vše, co jde výš než chytrost pokrytecká, to vše, co světlem, krásou požehnáno, vše, co jest velké, vše, co k štěstí dáno,

jak sluncem co v nás plá i hřeje dobrem, vše, člověka co činí v srdci obrem, to vše, čím nejsladší kdy Boží dech v nás hlínu oživil a duši stvořil,

to, jak ten ptáček, jenž se v nebe vnořil, že nezrozeno v týchže s vámi dnech! Neb stvořit, co tak plno pravdy, síly, Bůh, nejštědřejší prodchnut milostí,

sám v slastné může sváteční jen chvíli, a nikdy vám se jsoucnost nerozední těch vzletných, svátečných těch bytostí, vám, Farizejci, tvorové vy všední.