Jak by byl s čtverlístkem laskavec šťastně si utrhnul právě, měsíček, švarný ten krasavec, pyšní se v panické slávě.
Oblačný širáček na stranu s pérem, jež dlouze mu vlaje, shlíží, jak s hradního pavlánu princ na své poddané kraje.
Dvorně teď pozvedá nad hlavu klobouček s vlajícím péřím kterési hvězdičce k pozdravu; všecky as žárlí, – to věřím!
Zářivým čelem se zaskvívá, – očí naň točí se mnoho! Zdola jen šumně se posmívá vodopád v lese: Hoj, hoho!
Skryt jako v sníh jedva napadlý chechtá se pod bílé vousy, měsíčkův obličej zrcadlí, vtip ale na něm si brousí.
Rozčeřen v škádlivém vlnění přes obraz měsíčku skáče, trhá jej v blysknavé třepení, šklubá jej jak zlaté ptáče.
Měsíček volá naň hněvivý: „Jaký jsi malíř ty špatný! Zrcadlo tvé se mi protiví, obraz je chybný a matný.
Hlaďounké čelo mi krabatíš, kulaté líčko mi dloužíš, barvy dost jasně mi nezlatíš, stíny kol očí mi kroužíš.
Nestojím o tvoje umění! Mistři mě malují nyní: lidé, ti tvorové učení, sami tu poctu mi činí.
Člověk – to viděl jsem zřetelně – tvář mou si oblíbil snivou; mířil v ni sklem, které kouzelně maluje pravdu jak živou.
Strojem tím čarovným zpodobí tvář moji věrně a čistě, nekomolí ji a nezdobí; pravdivou uzřím ji jistě!
Dávno bych rád se tak uzíral. Tobě však radím: nech toho!“ Měsíček dále se ubíral, vodopád hučel: Hoj, hoho!
K městu si měsíček popílil; nač by se styděl a pýřil? Směle dbal, aby se nezmýlil, odkud byl člověk naň mířil.
Skleněnou střechu, stroj blysknavý – poznal to měsíček všecko; napjal tam paprslek zvědavý, chtivý jak všetečné děcko.
V dílně jsou obrazů tisíce; jeden jest na stole zříti s nápisem tím: Obraz měsíce... Měsíček svítí a svítí –
Vidí a nevěří, přemítá; to že je tvář jeho skvělá? Zvraštělá, škaredá, skvrnitá, jak kdyby osýpky měla!
Měsíčku hlava se točila, div že se neskoulel s hůry; stáhl si širáček do čela, vbalil se do pláště chmury.
Holé teď pravdě zřel do očí jednou – a zanechal toho; když přišel zas v lesní úbočí, vodopád smál se: Hoj, hoho!
Vodopád starý si pohladil bělavé vousy až k pasu, při zlatém měsíčku naladil skočnou, jak za starých časů,
na starou basu.
Cookies on Poetry Cove