Čím déle mdlel náš rod v tom porobenství kletém,
v tom třistaletém útlaku,
tím kmitla’s jařeji k nám blesku letem
ó, svobodo, ty zázraku.
A čím jsi náhleji k nám luzně sklonila se
jak s čarovného nadsvětí,
zdaž není okamžik tím blíž, kdy zase
tvůj vzdušný přízrak odletí?
Ne! – Čím byl tužší boj, jímž dlouho předci naši
tě dobývali pro děti,
tím jsi nám vyšší, světější a dražší –
až k zbožnění, až k oběti!
Vždyť tekla – skoro dnes – krev bratří ve stech bojů
též za tebe – krev nejmladší;
ta proudem z nejhlubších se lila zdrojů,
a moře smýt ji nestačí.
A není útrapy v tom světě jakékoli,
jíž nevznesli jsme na výkup!
Tím více však nás kalné skvrny bolí,
jež hyzdí hávu tvého rub.
Čím víc však tajných vad, tím palčivější snaha:
„Pryč se lžislávou nejistou!“
A komu, Svobodo, jsi v pravdě drahá,
ať neotálí s očistou!
Ne aby v nahotě snad pranéřoval tebe,
ty nedostižná bohyně!
Nechť očistí jen každý sama sebe
před prahem tvojí svatyně!
A každý víru tu ať přijme nesobecky:
tvrz práva žeť jen čest a mrav
a svoboda žeť zákon pro nás všecky,
ne volnost pro sobíků dav!
Všech láskou bratrskou i prací všech a hřivnou
zraj spravedlnost vespolná!
Tak vzroste stát, v němž ideály živnou,
i svoboda v něm nezdolná!