V chudém loži dřímá guslar v půdě cizí, nedopěv se vesny, nedotouživ těchy! V závěj sněžnou jeho nízký růvek mizí, k němuž teskně bloudí Draganovy vzdechy.
Zavál sníh to srdce truchlé, hlavu šedou, zavála je věčnost! Hořké rozloučení! Jen ty gusle, ty si jeho píseň vedou, v nížto pláče všecko vlasti utrpení.
Cizinec tak bolně hocha slyší hráti, slouchá temnozvukých guslí truchlozpěvu, oko se mu rosí, duši soucit chvátí, – víť on Draganovi radu pro úlevu:
„V požehnaných luzích v Banátě zde žírném Černá bara plyne z bažinného lože, zapomnění nese ve svém doušku smírném, – Ó dej zapomínat, milosrdný Bože!
„Mezi zlatem úrod černé vlny vine, zrcadlem svým chladným v líci tobě zvídá; napij se jí, hochu! Z mysli pak ti mine siré domoviny krvavá ta bída...
„Poutník, byť mu doma rajské sady zrály, sotva Černé bary jedním ločkem zkusí, hned, jak by mu vichry paměť z duše svály, na otčinu krásnou zapomenout musí.
„Nejzazší nechť světa konec jemu vlastí, za vodou nechť zrozen v chatě v nedaleku, když mu Černá bara kapkou žízeň častí, zabude svůj domov na věčnosti věků!
„Zašli v žírný Banát i ti nejbědnější, zřevší krev se proudit na Kosovu poli; Černá bara též snad tobě ukonejší umučené vlasti v srdci žhoucí boly.
„Černá bara v ráj ti luzně začaruje kraj ten, v nějž tu kolem oko tvé se hrouží, zlatým poutem k němu srdce tobě skuje, že již nikdy, nikdy odtud nezatouží.
„Zabudeš tak sladce jako v dětském snění, z jehož blaženosti stesk tě nevyruší! Hleď, tu Černá bara vlny svoje pění, – napij se jí, hochu! Okřídlíš svou duši!“
Žíznivo jest mladé srdce Draganovo po krůpěji těchy, naděje a blaha, kouzelně jej vábí lichotné to slovo, – hle, již chvělou dlaní v chladnou vlnu sahá –
Již ji nese k ústům, zprahlým rtem ji loká, sladkou cítí závrať, v divné klesá snění; kolem Černá bara šumíc, rychlotoká, kolébavku bublá, píseň zapomnění...
Z krásných snů se vzbudil s duší proměněnou, cizí úsměv jemu slunně v líci hraje, hle – a v blankyt zlaté obláčky se klenou, vše to dýše vesnou, vše to plá i taje...
Zda to sen či pravda, Dragan sotva jímá, neví, co to žalost, cítí krev tak jarou; hruď chce sobě výsknout, ruka gusle třímá, Dragan v strunu sáhnuv – slyší píseň starou.
Ach ty mutné gusle nezapomínají, paměť mají věrnou! Nemá Dragan stání; s touhou svatou spěchá k otcovskému kraji, v guslích jeho píseň, v srdci jeho lkání.
Cookies on Poetry Cove