„Hej, sovo slepá, divně hráš! To není k zpěvu ani skoku; toť jako popův otčenáš, když kráčel, skuhral po mém boku,
kdy k šibenici na sto kroků – – – Pryč! co nám kazíš rozmar náš!“ I padly slepci gusle níž, a Dragan ustál v smutném zpěvu;
děd slzu vtlačil v zraku skrýš, hled hochův sálal bleskem hněvu: bylť z hloubi zpíval o výjevu, jak padl národ, nesa kříž...
„Sem, cigáňata! rychle, hej!“ Jak vřískly housle při cimbále, jak zahrál cigán čaroděj! „Hoj, jaká hudba! dál jen, dále!“
A není konce zpěvu, chvále, až zazněl čardáš, divý rej. Jak planou líce snědých krás, jak rozpoutaný vrkoč lítá!
Ba rozkoš sotva cílí hráz, když s ramenem se rámě splítá. „Hoj, takou hudbu srdce vítá, však ze tvé vanul smrti mráz!“
Tu vpadl guslar v bujný ples, i skříply gusle hrozným jekem, jak kdyby rval z nich duši běs. Vše tichne, zajíká se vztekem
a guslar při nápěvu měkkém teď novou píseň volně vznes! I zalkal slova úchvatná: „Jak řinčí chechtem vaše píseň,
v níž kypí rozkoš závratná! Hoj, žárem plýtvat, zmámit tíseň a vášní spálit duše plíseň zná hudce ruka úplatná!
„Nechť krví hudba kolotá, nechť jako zpilý vírem vděků v ní slavík lásky klokotá, nechť hýří volnost v bujném vzkřeku,
a tam, – těm řadám padlých reků, těm nechť si havran skřehotá! „Což vám jest po tom vraždění, kde hynou vášní blaženosti?
Vás nudí pláč a kvílení! Lid mučenníků zem-li hostí, což vám jest po jich velebnosti a smrtivzdorném nadšení?
„Svou huďte rozkoš nejprudčí, nechť jiných rozkoš zkrvavělá kdes národ bratří umučí... Což by tam u nich píseň chtěla?
Vždyť havran klove jejich těla, však on jim také zaskučí – –“ Tu zvedl bělmo zraků svých i ruku k výši rozechvělou,
a na všech tvářích tuhne smích v směs divných citů zkamenělou; a guslar v tichost oněmělou jen zaštkal, schýliv hlavy sníh.
Cookies on Poetry Cove