Děd guslar vidí, vidí svým dávno shaslým okem blízký skon; vnuk ze všech rodných lidí mu zbyl až na ten životečka sklon.
Děd praví: „Dragančíku, mně zrubal Turek všecek milý rod; jsme dva jen, sokolíku, div Boží vyrubal nás ze všech zlot.
A proto, ty můj hochu, sám zdědíš všech mých statků zbylý skvost: mých starých písní trochu a javorové gusle, – to ti dost.
„V nich rozezpívej duši a prozpívej s ní tažně celý kraj, vše přezpívej, co smuší, slasť vyzpívej a naděj rozehraj.“
Hoch Dragan dumně vece: „„Žel! abych zpíval v jarou veselost, tvých písní k tomu přece ni javorých guslí není dost.
„„Bych neoněměl tísní, když hlavy rubá Turků běsný rej, k svým guslím a k své písni mi obě ty své shaslé oči dej.““
„Své slepé oči obě,“ děd guslar vece, „nemohu ti dát; ty vyplakal jsem sobě ach, příliš draze, oslzev již mlád.
„A zoufalostí muže i hořem starce jsem jich vydobyl, zmar dítek i mé druže, pláč vlasti cenou za jich temno byl.
„Ne, nikdy nevyzískej tak drahocenný a tak těžký skvost! Ty jasným okem blýskej, můj sokolíku, v boj a v budoucnost.
„Chci, by tvá píseň slunně mi zajiskřila v temnou zraku sluj, – hoj! k starých guslí struně, že svítá volnost, tak mi zanotuj!“
Cookies on Poetry Cove