Děd guslar vidí, vidí
svým dávno shaslým okem blízký skon;
vnuk ze všech rodných lidí
mu zbyl až na ten životečka sklon.
Děd praví: „Dragančíku,
mně zrubal Turek všecek milý rod;
jsme dva jen, sokolíku,
div boží vyrubal nás ze všech zlot.
A proto, ty můj hochu,
sám zdědíš mojich statků zbylý skvost:
mých starých písní trochu
a javorové gusle, – to ti dost.
„V nich rozezpívej duši
a prozpívej s ní tažně celý kraj,
vše přezpívej, co smuší,
slasť vyzpívej a naděj rozehraj.“
Hoch Dragan dumně vece:
„„Žel! abych zpíval v jarou veselost,
tvých písní k tomu přece
ni javorových guslí není dost.
„„Bych neoněměl tísní,
když hlavy rubá Turků běsný rej,
k svým guslím a k své písni
mi obě ty své shaslé oči dej.““
„Své slepé oči obě,“
děd guslar vece, „nemohu ti dát;
ty vyplakal jsem sobě
ach, příliš draze, oslzev již mlád.
„A zoufalostí muže
i hořem starce jsem jich vydobyl,
zmar dítek i mé druže,
pláč vlasti cenou za jich temno byl.
„Ne, nikdy nevyzískej
tak drahocenný a tak těžký skvost!
Ty jasným okem blýskej,
můj sokolíku, v boj a v budoucnost.
„Chci, by tvá píseň slunně
mi zajiskřila v temnou zraku sluj, –
hoj! k starých guslí struně,
že svítá volnost, tak mi zanotuj!“