DO BUDOUCNA.

Jen minulost má ozvěnové zvěsti, a včerejší – ty k národu dnes mluví: „Zmar tyranie – svoboda a štěstí! Zdar slav a hymnu pěj a věnce uvij!“

Však budoucnost – tať Sibyllinou knihou. Ty dychtivě jí otvíráš své srdce, a hne-li slabá dlaň desk jejích tíhou, jen záhadu zříš v každé písma črtce.

Tu, tam jen tajemné se slůvko přečte jak v temno padající drobek hvězdný, tu, tam řad mystických se čísel sečte, leč to, co získáš, orakul je z bezdny.

A dohad za dohadem dlouhým vlekem tě vyprovází přes ty řádky zbledlé, ba hádáš, zda tak inkoust zrudl věkem, či proč má písmo barvu krve ssedlé?

Ni mudrc nezmoudří tu ze proroctví! Zdaž i to příští zas jen krví psáno, nechť srdce, s krvožízní v protichodství, zve svatý mír a červánkové ráno?

Již zavírám ty Sibylliny desky a čtu jen v srdci! To svou víru chrání v náš stokrát zkrvácelý národ český, jenž stokrát překonal své podléhání.

Nechť spousta nepřátel nás obestírá a stihnou snad nás bouře za bouřemi, tkví pevně v srdci zapřísáhlá víra v tu starou, českou lásku k české zemi.

Ta víra v sílu dědičného ducha, jenž po husitských otcích zůstal v dětech a žene do srdcí jim krev, jež buchá zas v novodobých reků chrabrých vznětech.

Ó, dobo převratu, ty krásná, lepá, ty bohatýrská, vítězná a sladká! Tvou slávu dláto dějin v žulu vtepá, tvé činy dětem zpívat bude matka.

Ty ozvěnu svou do všech příštích časů jak pobudku, jak zvěstování zaduj, ať kráčí budoucnost dle tvého hlasu! Jen chtěj a věř a pracuj a se raduj!