Kdys v lakýrnické dílně Pechově – to za mých dětských let v mém domově – prý „Divotvorný klobouk“ měl se dávat, i malovaly se tam kulisy.
Ty dařily se bez hany a závad, neb s kamarády bratři řekli si, že jeviště i se vší výzdobou se pořídí jen vlastní výrobou.
Nuž, bratr Adolf, Pech to nejmladší, s ním Adolf Heyduk, jinoch olbřímek, ti oba štětcem vládli nejradši; jim básník – humorista Vilímek
a Josef Svátek, klouček literátek, klih, barvy, fermež míchali a třeli, a při tom praskl mnohý kelímek, neb výtvarnických praktik neuměli.
Než historikem stal se Kalousek, v čas onen studentík a divousek, přes ruku zkoušel nosit ubrousek, neb švarným sklepnickým chtěl býti zjevem;
též u bot podpatky si podbil dřevem, jen aby větším zdál se o kousek. Strýc Kchádl, mluvka, šprýmovný to brouk, sám postaral se hochům o klobouk –
jak nutno – třírohý; naň zlatý prým kdes Lojza Herold získal vtipem svým. Náš Jindřich s Bártou, s Krskem pospolu si našli housle, troubu, pikolu
a šumařili v postrach uším vůkol. Bém však měl všemi záviděný úkol co Pohořalský, básník jarmareční s tím nářkem, jak jsou lidé málo vděčni.
„Kluk“ obstarán byl učedníkem z dílny. Již obsazeny effektů všech střílny, i myslivci se dostalo již pušky. „Kdy začnou zkoušky?“ bouřil herců shluk.
Však běda! V plánu namanul se suk, neb Karel myslivec – byl bez Bětušky! Houf přátel mnohohlavý byl a pestrý, však žádný neměl vhodné slečny sestry!
Ach, jedna byla žabka ještě malá, a druhá – panička zas příliš zralá. Ta byla zněmčilá, ta stydlavá, ta neochotná, ta zas šišlavá;
ba mnohé poupě sotva po rozpuku se zdráhalo hrát s takým hejnem „kluků“! Tu rozloučil se každý se svou rolí, a ještě dnes mě proto srdce bolí,
že do sklepa se daly kulisy jen pro vzpomínky již – a pro krysy. Však dlouho po mém žalostivém nářku, když vyspěla jsem školou na čtenářku,
cos táhlo mě si přečíst s důvěrou, čím onen klobouk byl as divotvorný? Však četby výsledek byl pro mne sporný a zklamána jsem byla Klicperou;
má dětská kritika se pohoršila, že ve hře, kterou jsem si skvostnou snila, vše kouzlo klobouku jen v tom se vidí, jak o peníze šelma šelmu šidí.
I přála jsem si, aby tak to bylo: Kdo divotvorný klobouk nasadil, že se mu v hlavě světlo rozsvítilo, jak by si nejmoudřeji poradil. –
Zas léta šla (i nebylo jich málo), svým neustálým proudem plynouce. Zdaž se mi ve snu či dle pravdy zdálo zas o tom divotvorném klobouce?
Byl úřední a skvěl se portou zlatou a slušel k „císařskému“ licousku, rád k límcům zlatým, stříbrným se tulil; jej nasadils – a moudrost vrchovatou
i pravdu svatou hned měls v Rakousku, též snadno lid jsi o peníze šulil! Ten klobouk víc než Gesslerův ti platil, ba věru bylo k pláči, že se ztratil.
Však netruchli proň příliš, český světe! I bez čar kloboukových moudrost kvete. Nač pro rohatou hučku s portou lkát? I bez ní – rozum s úřadem dá stát.
Cookies on Poetry Cove