Ó, nádherné to bylo divadlo! Vzduch letěl svěží, zmlazen živlem novým, syt smavým jasem běločervánkovým z hry praporů, jež vlály nad hlav mořem,
a v každém oku žárné zrcadlo dne toho slavnou rozkoš obráželo; výš o hlavu se pialo každé čelo; ba svatý Václav s bujarým svým ořem
tam nad náměstím zdál se kývat lidu, tou plesnou chvílí vzrušen z nehybného klidu. Šum valný rostl z oceánu hlav; však čemu, komu vstříc se hrnul dav?
Zkad zelené jak z jara vypučely ty ratolístky nade všemi čely? Co ven se dralo z hlav i srdcí všech jak blýskavice slasti? O svůj břeh
proč bouřně bilo citů vlnění? To tím, že los jim hlásal: „Splnění!“ Že jitro vzplálo pro svobodu Čech a slunce toho dne jí vyšlo na pozdrav!
Jásala Praha nad zmarem vraha. Vyvzdorováno, vybojováno hrdinskou krví v rozžehu prudkém, odvahou k smrti, obětním skutkem
to, co nám po věk horlivou rukou, rázností ducha, zklamání mukou, voláním práva nepřivoláno, křivdou a robstvím přec neudoláno:
vítězství národa, tyranův pád, svoboda naše, náš svobodný stát! A jásot duší uzavřít se nedal již ve hrudích, již výrazu si hledal!
Neb ve svrchované své chvíli štěstí, když národ prvně u cíle se spatří, čta v dějin tváři, vznícen božskou zvěstí, že sobě vrácen jest a na vždy svůj;
vznět úchvatný když druha s druhem bratří; čím vše, co v srdci vře, Čech vypoví? V ten den, kdy svoboda k nám přiletěla, všech srdce spolným blahem otevřela
a lásku v nich jak zlatonosnou slůj, tu v nadšení jak hlahol zvonový se skromná, sladká píseň rozezněla: „Kde domov můj?“
Ta píseň písní přítulná a milá, ta vyřkla v rozechvěném ovzduší, co plálo Čechům z duší do duší, a v hymnu svobody se posvětila.
Však po divadle onom velkolepém když obemklo mne ticho mých čtyr stěn a srdce klidnějším zas bilo tepem, tu vzpomínky si předly živý sen.
I bloudila jsem duší v dávném čase, kdy poprvé ta píseň ozvala se tam v divadle tom, jemuž v čele psáno, žeť „Otčině a Musám“ věnováno.
I sním, jak Musa česká v podruží tam v trnovitém věnci z ostruží jen živořila, panstvům příslužna, a mzdou jí byla trpká almužna...
Tam ve hře z lidu, „Fidlovačce“ prosté ta píseň potulného harfeníka se nesla v lid, a dráha její roste vždy výš, až letmo s hvězdami se stýká,
v nichž osud národů se stanoví. Zdaž za nás vše, co chceme, vypoví? Tyl netušil, ni tvůrce „Dráteníka“, jenž nápěv ladný k vroucí písni složil,
že přijde český věk, jenž promění ji v hymnu triumfu a vzkříšení, v žalm národa, jenž svobody se dožil! Ta píseň tklivě líbezná a měkká –
kéž k pevné vůli vzpruhu pro nás chová! Když nepřítel se stále dravě vzteká i kuje s ďábly vražedlnou strůj, nuž, pějme si, však tužme vzdor svůj znova,
ať měkkost plihá v tříšť nás nerozláme, ať – svi a ve svém – v cizím jhu zas nezalkáme: „Kde domov můj?“ Jak holubička bílá leť náš zpěv,
však Čechy zpíván, v nichžto lví je krev i síla, nepřátelským vzdorům v zmar, a chrabrost, republiky vznik a zdar!
Cookies on Poetry Cove