Na rybníce vlny kolébavé
potají své sny si šeptají,
slunka svity měnivé a hravé
roušku stínů tiše zvedají.
V borů věnci zrcadlo se skvostné
odkrývá jak v rámci vábivém,
v něm přehlíží jitro přemilostné
zdobu svou ve skrytu stydlivém.
Jaký obrázek to plný něhy!
bílé mráčky plují tam i tu, –
mním, že mezi zelenými břehy
rozlévá se kousek blankytu.
Borů vrchole a modro nebe,
ptáků let – vše krášlí hladinu;
světa zapomínaje i sebe
hledím v obraz mnohou hodinu.
Hle, jakby se mezi mráčky nesly,
skáčí drobné děti do vody;
malíř sedí pod stromem a kreslí
andělíky podlé přírody.