Z těch vojů strašných, pod Čerchova stínem kříž nesoucích, kříž z mečů smrti skutý, na nějžto věčný Řím chtěl hromoklínem vbít národ Husův, klatbou jeho tknutý;
s té strže bitců, k ničící jež ráně žold nebeský zval svatým jménem Páně, z těch davů slepé, neúprosné síly, jež vedly berly božích pastýřů
a ježto třasem rozvál v jedné chvíli jak sopky hrom – zpěv českých kacířů: jež v paty uštknul strach a jimžto děs v týl sednuv jako jezdec v divém jeku
vťal v ledví ostruhu, a hnal je v les, jenž ve pravěkých třímá kořenech tu čáru posvátnou – mez české půdy: z těch bludných jeden, zděšenější všech,
když do Němec měl nésti zpět své údy, tak zmámen ubíhá, že v lůno zhouby, v kraj českých ďáblů dál a dál se hloubí; i postřehl to pozdě v lese pustém,
když na Šumavu šerá noc již padá. Jak otřásá se každým větví šustem, an mní, že v každém stínu číhá zrada! Hoj strach, zlý jezdec, hnav jej úprkem,
jak za hřívu jej nyní za vlas rusý rve drápem zaťatým, že chroptě musí dál v útěk, dál; i zdá se dozvukem být vřavy vítězné kol šepot lesa
a zpěv, jímž srdce křižákovo klesá, mu zvučí hrozně větru dumkou snící, – zpěv bitvy: Kdož jste boží bojovníci. Noc dusná, v jaké hrůza ráda dlí,
ta v temnu svém, jak v černé hladině obrovské jezero, mu zrcadlí směs dějů žhoucích v jeho vidině: z tmy, v neprostupnou skrýši ulité,
tu s hrozbou trčí větve ostnité jak palcátů a sudlic zjevy náhlé; tam dolinou se plíží mlhy táhlé, i zdá se mu, že zří to závoje
žen kalicha – co vzteklic krvolačných s vlajícím vlasem, hledů vzdorně mračných, s lučištěm v paži jdoucích do boje; kde srna opozdilá k doupěti
se dupotajíc vrací v pospěchu, děv husitských on běh mní slyšeti, a srdce stydne v prsou bez dechu. Práh bystřiny kde bouří neurvalý
a s třeskem balvan po balvanu valí, toť rachot, jenž jak nával dunivý vozové hradby v kosti proniká, a sněť kde praští o kmen práchnivý,
toť jako cepů ráz. Tmu odmyká tu onde siná blýskavice skokem, jak ocel pode pláštěm vlajícím; a sypká skála, kterou drobí krokem,
jak zástup deptá svah, jenž kvapícím ji hlukem koulí uprchlíku v paty, až ozvěna co buben víří klatý, hluk násobíc, jak bázeň tepen ráz.
Již křižák sběhl v důl, jejž hradí sráz, a polomrtev klesaje se choulí v stín jeskyně; již padl, k smrti štván, a zemdlen usnul, v strachu, pojednou-li
ho vzbudí vítěz, žití jeho pán. Tak bídný, chabý cizák sen si spřádá. I zdá se mu, že z porážky své vzrůstá, že s hradů zpupných jeho cizovláda
si mečem, ohněm lid ten k nohám shýbá, a zákony že hřmí mu jeho ústa, a lid že otrocky tu ruku líbá, jež vráží v české jeho srdce dýku.
I zdá se cizozemci uprchlíku, že jeho hlahol vítězným jest hlasem, jímž udeřen, jak ptactvo krupobitím, ples českých písní němým hyne třasem,
mře slovo české s truchlým lidu žitím; i sní, jak by touž nohou, jižto zkoupal ve svaté rose hrobů zdeptaných, teď krutě národu na šíji stoupal,
v sten jeho mroucí vřískaje svůj smích, zpit mstou a pýchou, kacíř Čech kdy v strachu svých svatyň zbytky vzdav mu za podnoží, se před ním plazí v zkrvavělém prachu,
a zapírá, co kdys mu pravdou boží, a zapírá to cizím jazykem! To Němci zdálo se, když mdlý se v sluji kryl po Domažlicích. On zhynul tam,
však dědicové jeho dále snují ten panství sen. Kdo zruší jejich klam? Kdo zdědil sílu pravdy hlaholící, kdo zahřímá jak boží bojovníci?
Ó srdce česká, zvučte v jedno pění, ať prchá kletý sen, – ať svítá probuzení!
Cookies on Poetry Cove