Zůstalos, ó zůstalos,
nadšení! nám zářným znakem,
nezhlceno záhad mrakem,
v němž se líhne lidstva los!
Ze tmy v bílém úsvitu
vzešlos otcům v jitro prvé;
nám se zvedáš z moře krve
nad červánky k blankytu.
Z dálky věků storoční
k nám se vracíš s novým leskem,
budíc věštbu v kraji českém,
žes nám hvězdou vánoční!
Žes nám hvězdou spasení,
vůdkyní a těšitelkou,
nadějí a vírou velkou,
nadšení, ó nadšení!
Celý svět nechť hrozí nám,
nechť je obr sebe větší
a my hrstka v nebezpečí,
spasí nás tvůj oheň sám.
Všecka moc-li sevře nás,
naděje-li selže každá
a nám křivda, záští, vražda
v prsa zahřmí, ráz co ráz –
krkavec nechť se supem
chvělý dech náš lačně hlídá,
nechť nám trýzeň, hlad a bída
posledním jsou výkupem;
naše krby – led a mráz;
naši snové – žal a děsy;
naši dnové – vzteklí běsi;
naše cesty – strž a sráz:
Ty, ó hvězdné znamení,
nedáš klesnout naší pouti,
ty nám nedáš zahynouti,
silné české nadšení!
Ať náš trud je bezmezný:
nadšené jen vytrvání
svine věnec naší skráni
trnitý, však vítězný.
Za krvavých přebrodů
dějinám lze kácet s výše
trůny, chrámy, vojska, říše,
ne však ducha národů.
Lze nás vraždit na těle,
hlásá mocně nám však tucha:
nemožno jest ubit Ducha,
národ s hvězdou na čele.