Jas jitra s leskem vody splývá a v slunném proudu říčka zpívá: Jsem píseň, jež se dala v let; mne srdce země plesně roní,
pln záře ranné plá mi svět, mně každá vlnka trylkem zvoní. Až ku dnu ňader mých se slunko směje
a hřeje a slouchá, co šeptů důvěrných si s vlnou vlna šplouchá.
Jsem píseň, vzbudila mě zoře, mne žene touha, má pouť je dlouhá, ó tuším v dálce moře,
v něm bezmezného blaha říš a k moři letím blíž a blíž. Svá kouzla večer dolů schvívá a v lesku luny říčka zpívá:
Jsem žití v proudu zvlněném, kde jas a stín se klamně snoubí, vln honbu zříš na čele mém, však nevíš, co si nesu v hloubi.
Mně bijí tepny vln tu vášně hřměním, tu chvěním, a v běhu,
jenž muk a slasti pln, chci prchnout poutům břehů. Jsem žití, rozkoš jsem i hoře, mně srdce buchá,
a křídlo ducha chce dál, kde tuší moře, svět nekonečný, volnější! Jen ten mé touhy zkonejší.
Noc obraz krajem temnem skrývá a v černém lese říčka zpívá: Jsem osud; schoulen v temna klín, jen tajemstvími proud svůj vinu;
i břeh i běh můj – vše je stín, jsem němý, nikdy nespočinu; věz, kamkoli svůj tok tvým ukryt očím
kdy ztočím, a kudy se odchýlí tvůj krok: já dohoním tě všudy!
Jsem osud, v slepé noci číhám, své víry, tůně skryv tajně v lůně, až k moři tebe stíhám;
tam cíl tvůj; chvíli poshovím – tam najdeš, čeho nepovím.
Cookies on Poetry Cove