Až tebe zas, ó nadšenosti číše,
k svým zvednu rtům, byť na jediný lok,
v ten mžik, v nějž tucha nesmrtelná dýše,
buď veleben tvůj hořký mok!
Neb všecka žluč mých nezdarů a trudů,
rmuť slz, jež tekly v němém boji zlém,
pal výčitek i vlastní žel mých bludů
se sladky zdají v kouzle tvém.
Dým kadidla, jež klamným bohům plálo,
ves triumf lži, ves tajný její smích,
i láska k bědným, kletým, jíž tak málo,
cti klatba, posvěcený hřích –
Vždy lačný klam, jenž doufáním se sytí,
pod maskou hrdiny zlý v ráně jed, –
co bude vždy, co jest, vše zašlé bytí,
zem, ráj i peklo, celý svět –
Jas žití, smrti stín, ó číše čarná,
vše v nektaru tvém taje, v nadšení,
i najdou všecka tajemství ta marná,
v tvé hlubině své smíření.
A jako královna kdys na poledni
kvas nádherný tak pyšně slavila,
že perly do vína, v mok příliš všední,
si v bujném vznětu vhodila –
I já tak v doušek snivé poesie
skvost vrhnu drahý, jehož neželím!
Ať nadbytek mně lásky v ni se lije,
mé slzy, plyňte s veselím!
Jen marnotratně, bez míry se roňte,
vy perly duše, k zlaté číše dnu;
čím těžší jste, tím hlouběji v ní zvoňte,
až v hodokvas ji pozvednu!
Skvost víry k lidem, zmrhaná má vřelosť
ať šumí z poesie nektaru,
ať piji věčnou k ideálu smělosť
a věčně lásce ku zdaru!