Dál! Pod kolesy tvrdá skála duní, –
hle, z háje svitla chýžka na výsluní
a kmitla, jako vlaštovice v letu,
jak v máji lupen třešňového květu,
jak zlatohlávek sedla v zeleň doubí,
a zaskočila jako rybka v hloubi,
jak pírko sněhu, které v slunci taje,
jak bílý šátek, jenžto „sbohem“ vlaje,
jak rosný pohled zřítelnice drahé,
jenž vábí v úkryt, v spočinutí blahé;
a kolem vane lesů řada dlouhá,
šum, vůně, sladké umdlení – a touha!
Tu v okřídlenou náruč poesie
chce hlava klesnout, v srdci Lethe nyje...
Dál! Pod kolesy bouří skála tvrdá
jak rachot boje, jenž tím Lethe zhrdá.