Jak skály žhou! kol mrtvý klid,
les oddychuje stěží,
a na vlnách i slunka svit
jak těžké zlato leží.
Dnes jezero ni jedinou
se vlnou nezčeřilo;
zdaž nad vlastní se hlubinou
tak tiše zamyslilo?
Ó přemnohá as čarozvěsť
jí mlčky vane ze dna;
tak tajemná to hloubka jest,
tak šerá, nedohledná.
A pravda-li, co bájka dí,
proč chmuří se tak temně,
tož nikde dno jí nehradí,
ni v samém lůně země.
Tož útrobou jí proniká
a v jiném země pásu
tvrz podzemí si odmyká,
zříc jiných nebes krásu.
A pravda-li, co věřící
si fantazie bájí,
tož lahodnou je studnicí
kdes v dálném jižním ráji.
Tam v zrcadlo jí perlové
břeh zírá země oné,
kde háje pnou se palmové
a cedry libovonné.
Zde jasný den, tam v noci stín,
tam protinožci spějí –
a v hlubině tam sladce v klín
sny vlahé noci vějí.
Tam šelestí to v rákosu
jak vzdušné harfy struny,
a na vlnách květ lotosu
se houpá v lesku luny.
Ba hloub-li zrak se ponoří
v noc jezerního bezdna,
bod míhavý tam zahoří
jak slabá záře hvězdná.
Svit záhadný se z úkrytu
jak rosné oko hrouží –
zda z jižního to blankytu
sem dálná hvězda touží?
Zda po hvězdě to severní,
zda bádá po Arkturu?
Či prohlubní tou jezerní
se k slunci dívá vzhůru?
A slunka zář svou nádheru
tam leje v slasti věčné,
a celují se v jezeru
dvě dálky nekonečné. – –
Však ne, toť klam! – a nechť i klam,
aj co tu za otázky?
či dosahá pych pravdy tam,
kam fantazie lásky?