V tajné lesů šero
slunka zář se noří,
dolů na jezero
vítězně se usmívá,
jako nořič, jenžto v moři
drahou perlu odkrývá.
Tu se rozesmály
i ty nebetyčné
šedohlavé skály,
šumným lesem věnčeny;
vzlétly za jezero sličné
veselé jich ozvěny.
Ono třpytně zdá se
lito z rosy ranní;
nebo v také kráse
z oblohy je zrozeno?
jako doma hledí na ni,
s úsměvem a zjasněno.
Rádi k němu vlaji
paprskové jitra,
důvěrně si hrají
s vlnami co blíženci,
všickni v barvách nebes nitra,
v blankytu a ruměnci.
Jako zorou vzňato
tak se rozeskvělo;
i ten stín jak zlato
pod skalou tam obrovskou
neslo kdy tak jasné čelo
korunu tak královskou?
Ladně kloní břehy
k němu náruč svoji,
v oko plné něhy
v slasti zří mu srdečné;
přátele jen sladce pojí
objetí tak pověčné.
Ó jak z břehů klína
hrdou slastí stkví se!
jak mi připomíná
bohatý ten mládí vznět,
v jehož lesku zrcadlí se
zkrásnělý ves boží svět.
Hle, co tam se kmitá
třpytně z ratolesti?
Vážka duhovitá
k jezeru to proniká,
rychlokřídlá, jako štěstí,
hladiny se dotýká.
Jak by to dvě sestry
ulétaly tamo,
obraz její pestrý
v zrcadle ji sleduje;
ó nechť přijde štěstí samo,
naděj hned je zdvojuje!
Až tam podle skály
zrak můj vážka svádí,
a kdy mizí v dáli,
vzpomínkou se usměji...
což o jedno štěstí v mládí,
což o jednu naději!