Proč vás tak miluji, vy cepů rytmy?
Tak milým žádný by mi nebyl hlas,
ni slavičího trylku náhlý jas,
když nad strništěm babí léto věje
a stříbrnými opřádá je niťmi
v tom zlatém vzduchu,
jenž od rázu a ruchu
ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje.
Jen rokotejte tak, vy hřmotní ptáci,
své těžké křídlo rozmávejte v let,
znáť dřevěný váš zoban slavně pěť,
až srdce v těle rozkoší se směje!
Ať pádný, starý nápěv zaburácí
v tom zlatém vzduchu,
jenž od rázu a ruchu
ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje.
Když se to rozléhá v ten podzim němý,
jenž v tesknotou v nás dýše odevšad,
když temně cepům odpovídá mlat,
tu divný čarozvuk mi v sluch se leje:
já slyším srdce hřímať v české zemi
v tom zlatém vzduchu,
jenž od rázu a ruchu
ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje.
Tím polomrtvem kol, tím slunným zimnem
když buší v kraj, an rád by sladce spal,
bouř cepů těch jak valících se skal,
tu nevím, kterak v duši mé se děje:
zjev bojovníků božích vane s hymnem
v tom zlatém vzduchu,
jenž od rázu a ruchu
ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje.
I věřím pak, že duchů sbor své děti,
voj reků dědice své ještě zná,
i že se tiskne ruka železná
s tou rukou, která v půdu otců seje,
a s hymnem boje hymnus práce letí
v tom zlatém vzduchu,
jenž od rázu a ruchu
ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje.