Krásnější jsou Tvoje mraky černé,
v nichž je bouře, z nichž se duha skví,
než oltářů ohně malicherné
plné dýmu, jenž se bázní chví.
Světější jest zář, jenž zaplápolá
silou věrnou přímo k Tobě jen,
než pokora bázlivá, jenž volá
tisícem tě chudých, tvrdých jmen.
Ona dí, v prach nížíc peruť svoji,
věčného žes soudu věčný pán, –
malá jména to pro lásku Tvoji,
malý kalich na ten oceán!
Ne, Tys větší, než Tě oni znají,
již Tě učinili tyranem;
proto že otroctví v srdcích mají,
chtějí líbat roucha Tvého lem.
Ne, Tys větší, než Tě oni znají,
jižto mní, že hněv a pomstu máš,
již Tvá dobrodiní počítají,
mníce, Ty že také počítáš!
Ne, Tys celý, Ty jsi vše a jedno,
nechť se člověk v počtech rozdrobí!
nechť tajemství Tvému pátrá ve dno –
rozum přec se lásce podrobí!
Snem jest vše, co v domýšlení tuší,
pakli srdcem vznést se neumí;
kdo Tě pojme plnou jarou duší,
ten Ti blažen nejlíp srozumí.
V smrti jen, kde klesne prach a slovo,
v bráně, kterouž věčnosť otvíráš,
vidění tam zbledne člověkovo,
tam nás k božstvu vzneseš, otče náš.