BUDIŽ SVĚTLO!

To slovo prorocké a křídlaté, to ranní procitnutí k žití ději, ten prvý úder v struny napjaté ku světotvůrčí božské epopeji,

ten odpovídá dřív, než otaz bádá: kde, v čem jest pramen žití zázračný? Ta věštba zářná, hlas ten oblačný, báj dob, kdy šedá věčnosť byla mláda, –

to slovo dosud, na vždy, dokavád se všecko žití v popel nerozmetlo, nám ducha s hmotou pojí v smír a lad, to slovo: Budiž světlo!

Toť krásná zvěsť a věčně pravdivá! Bůh projevil tím slovem božství svoje, jím chará hmota matná, neživá v ruch vyprýštila sladké žití zdroje;

jeť světlem stavba světa započata, by člověk stal se jejím vrcholem! Tak navždy psáno jasným plápolem: jen ze světla se zrodí lidskosť svatá!

By člověk v pravdě člověkem se stal, by štěstí, jehož schopen, jemu zkvetlo, – k té metě duchu lidstva křídla vzpjal vzkaz božský: Budiž světlo!

Toť biblická je zvěsť a dějiny všech věků zvučí ozvěnami po ní! Jak z jedné, ryze zlaté litiny se hvězdné činy v chaos dějů roní;

boj světla s tmou jest losem lidských rodův, jest kletbou člověka i blaženstvím! Jest předurčením, jež svým prvenstvím se vžilo do geniův, do národův,

a na skráň hrdinův i nadšencův vždy růže lidství i s jich trny pletlo! Slyš! výsosť lidská hesly mučencův k nám volá: Budiž světlo!

A není tužby nad ten světlý pud, jež výš by nesla zraky, srdce, duchy! Jak bez ní zlatem těžký nach je chud a na poháru slasti rty jak suchy!

Jeť marno dobývati lidstvu slávy, kde dar ten nejvyšší, ten světla dar v děl hřmění vítězném svůj slaví zmar a v černém dýmu čistou zář svou tráví;

jeť marno blaha ždáť, kde k osudným se hodům hejno nočních dravců sletlo! Tmy orgie jsou děsem obludným a svatým soudem – světlo!

Zem jest jen krůpěj v moři přírody; jen jedno slunce na našem plá nebi; však svatým právem srovnať národy, co sluncí ducha nám tu zapotřebí!

O, kolik sluncí v srdcích sálajících by v žertvu spálilo jich vřelou krev, než by byl uzřen každé křivdy zjev a bledosť utrpení na všech lících,

než oko dějin, k soudu zbystřené, by všecky slzy, všechny hříchy sčetlo! Kdež, pravdo, pochodně dosť plamenné? ó vzněť je! dej nám světlo!

Toť velký úděl, krotiť živlů moc a zkoumať hybné síly všehomíra, však větší, pátrať v lidských bludů noc, kde člověk – ó, kde národ křivdou zmírá!

To těžší, světější však čásť je díla! Ač světlo bolí uslzený zrak, sem, božská pravdo, žehni v dusný mrak, jenž slepé srdce chladem obestýlá!

Sem, hvězdooká, milosrdná, sleť, vše zjasni, co kdy lidské právo hnětlo, a do svědomí všeho světa svěť, jak požár, mstící světlo!

Zař, osvěto, tak družně národům jak rodný krb, jak zřítelnice matky; zhřej lidstvu větrný ten jeho dům a zaplaň v půlnoc mezi křižovatky,

tam vytas paprsků svých zlaté meče, nechť rány tvé jak blesky zasrší! Jest čas, ať hodina již vyprší! Dost dávno již se příšer vláda vleče.

Křeš jiskry z temnoty a propasti až ke dnu zbičuj, ohnivá ty metlo, a v jeden plápol rozněť po vlasti žár toužný: Budiž světlo!

O, budiž světlo! Jaká lahoda v tom hesle zářném, jaké usmíření! A v moři věků není národa, ni v bájích zázračného děje není,

jenž takou žízeň světla, také zoře svou krví ruměnné má za sebou, jak ten, jenž s mučednictví velebou pil za světlo svůj strašný kalich hoře.

On, pronikaje mlhu příštích dnů když upíná v ni věštecký svůj zřetel, zda zří jen třpytné bludice svých snů či záři blahých světel?

Zda leskem sluncí přechází nám zrak či slzami, kdy zříme do budoucna? Ó marno slídiť v páry do oblak! Jen v srdcích mohou pláť ta světla vroucná,

jen v nás, jen v naší vůli, v našem žáru ať síla vře i hoří vědomí, jež němou pečeť losů rozlomí a vyrve tajemství ze sfingy spárů!

Jen duch-li sálá v nás tak ohnivý, že všecko přetrvá, co s námi zetlí: pak není budoucnosť vid mámivý, však jest to život světlý!

A v službě světla, v službě jediné, jež člověka i národa jest hodna, dál kročme na své dráze dějinné! A světlo jen, ta tvůrčí síla plodná,

i nám svět nový z temna zmatků stvoří, svět, který uzře světla svatý štít, i malý národ za ním bude ctít, svět spravedlivý! – Zář se povynoří

z vln sočících, a hvězda plamenná svět povede pak v nový smírný Betlém, kde vstane lidskosť znovuzrozená! I vzejde spása světlem!

Vstaň, světlo pravé, přísná osvěto, jak rytíř čistý pod přísahou svatou, jenž poráží, co lidstvím prokleto, a lež i podlosť potírá svou patou.

Vstaň pod korouhví, na níž hvězdy planou, – tři hvězdy: lidskosť, pravda, svoboda! Nechť slavně slunná, jarní pohoda či zimní vichry k oněm hvězdám vanou:

nes vysoko to světlé znamení, byť zápasíc i s bouřemi se střetlo! Jen vzhůru, budoucnosti shvězdění, vzleť s hymnou: Budiž světlo!