Již nad hlavou nám třtina zlomena, a dějin list, kde jméno české psáno, byl obrácen; dál věku soud pře jiné vážil. Bylo dokonáno,
i stenů mroucích zmlkla ozvěna a zapomnění valil času proud. Jen jméno ještě zbylo z národu, však i to jméno zvrhlé jeho děti
již zapřely. Jak v poušti hrob jen větrům známý, ježto přes něj letí, a sloupům písku, v děsném pochodu jej zasypávajícím beze stop:
Tak mizel v osamělém hynutí ten zbytek zbylých srdcí osiřelých, jenž přečkal svůj i vlasti pád, i bylo třeba duchů žhavě smělých,
jen zapět jemu píseň labutí, a velké lásky, slzou česť mu vzdát. Tak bídný, ztracený to národ byl. Ó kde jste vy, vy bohatýři sniví,
ó soucitní vy věštcové, svůj vzňali záměr božsky odvážlivý? Kde onu víru v mocnosť lidských sil, kde tolik žáru v trouchni hrobové?
Kde tolik lásky pro ten padlý lid hruď vaše našla, tolik smilování? V tom věku msty, kdy ctností jest kvil slabých trestat jedem pohrdání,
kdyť hanbou, ku kleslým se nachýlit, i pýchou, šlapat přemožených čest? Kdo naučil vás tolik odpouštět těm robům chabým, nehodným svých dědů?
Kdo v národ mdlý vám víru dal, že z jeho zubožených, mroucích sledů by mohla nová sláva vypučet jak pramen v poušti ze zvětralých skal?
Kdo dal vám naději tak zmužilou i předtuchu tak zázračného jasu, že podnikli jste hrdý div, zvát opuštěný houfec ku zápasu
s tak obrovitou, krutou přesilou, již mocně vlásti zřel, se probudiv? Ó jak jste milovali národ ten, tak velkých činů za schopna jej ctíce,
kdy v snížení mřel nejhlubším! Ó možno není milovati více! Jen taký zápal, slunný jako den, vzňal život nad hrobovým ovzduším.
A my, snů vašich vřelých zrozenci, my, národ oživený vaším dechem, my nemáme v se víry již? My zoufáme, zda zůstane Čech Čechem,
a hlavy shýbáme jak souzenci před napřaženým mečem tupě níž? Vy v lepší budoucno jste doufali, – hle, jsme již živou budoucností vaší,
již bájil sen váš sálavý! Ó hanba, naději-li nad vše dražší vám, svatí rekové, jsme sklamali jak skvostů vzácných dědic mrhavý!
Váš odkaz nejdražší – toť víra v nás! Toť láska, která klatbu s klatých snímá a žehná nám i budoucím, žár čistý v pokoleních bludných vznímá
a chranlivě jim nad propastí sráz v pouť jistou hradí loubím kvetoucím. Váš odkaz, křisitelé velební, ten vzpřimiž nás, ten roznítiž v nás ducha,
on zbraně svěť nám nadšením! Nechť hesla vrou, nechť prapor vlá i buchá, a démonové naši hrozební se zděsí naší spásy znamením!
Cookies on Poetry Cove