BOJOVNICE.

Po zuby až vyzbrojeni, s tváří tvrdší ocele, ostří v zraku, metajícím temné hrozby mstitele, –

zpurný vzdor, jak bleskem vrytý na balvanech snědých čel, boje lačen v každé brvě střáhne hrotem dýk a střel:

tak se zdvihli na Turčína! V chladné zbroji žhavý hněv; tak je žehná do zápasu teskný zástup žen a děv.

V jedné dívčí ruce bílé blesk též jaký skutý hrá; na Turka se mužně vydá s muži družka bojovná.

K pobratimu junákovi v řad se staví na pochod; za ní sestra ruce vzpíná, volá máť i milý rod.

Až k ní stoupil praděd starý, v každé vrásce výstrahu: „Ostav mužům svatou pomstu, bojovníkům odvahu!

Nesouzen ti divý zápas, ženin osud Bůh ti dal! Zůstaň v matiččiných loktech, na tatíčkův hledni žal!

Místo tvé jest u jich nohou, kde ti dáno růst a kvést; nesmí dcera hrdou hlavu výše než k jich srdcím vznést!

Zůstaň v útulné té chatě drobných bratří ochranou! Z oček jich ti časné slzy jedem v duši pokanou!

Nechtěj, by ti v skalném poli bílé hrdlo zrubnul vrah, ale něžně by je objal, jenž ti bude v srdci drah.

Nezhrdej tím útlým žitím, není tvým ten mládí květ, bude v tiše vzdané lásce záhy choti náležet.

Jak by mohlo srdce tvoje od všeho se odtrhnout, od domova tichých slastí, k nimž mu jest tak sladko lnout?

Zůstaň!“ – Děva však se vzpírá, hled jí blýská hrdinný. „Nezvolila jsem já sobě ženin osud bezčinný!

Nevysloužila jsem sobě tatíčka ni matky ctné; vše to, čím mi Bůh tak žehnal, není plodem vůle mé.

Nedobylo si mé srdce ani drobných bratří těch, nepřilnulo dívčí láskou k nižádnému z junů všech.

Ani chotě, svého pána, ono sobě nezvolí, – vydáte vy, povelíte, nechť i duše zabolí – –

Ale juna pobratima, s nímž mi sdílet boj i skon, toho nedal osud slepý, ale čisté vůle sklon!

Žárnou touhu v zápas krutý, za volnost v ten čestný boj, srdce mé i Bůh ji káží, v ruce tisknou svatou zbroj.

Tenť můj osud vyvolený! Žít a mřít mi dejte tak!“– – Jde, – a matka slzu stírá, otci hrdě blýská zrak.