Jest-li to, co dosud k lidstva cti a štěstí v drahách osvěty lze vítězstvími zvát, nedílným-li skutkem všelidstva to jesti, může-li kdy v pravdě člověčenstvo vstát
k sjednocené práci spolnou nadšeností: o tom mám své pochybnosti! Že však národové, velicí či malí, děje lidstva tvoří svým jen rozvojem,
porůznu že divy světa vykonali krví svou i smírným ducha výbojem; osvěta jen z toho poklad svůj že skládá, píle národů co darem v klín jí střádá;
z národů že vzešel triumf přítomnosti: o tom nemám ani stínu pochybnosti. Jest-li lidstvo, s pletí bělostnou i tmavou, modernosti výkvět, lidojedství děs,
k ducha setbě půdou nutnou nám a zdravou, – (či snad výhradního lidstva známe mez?) lidstvo krásných slov-li pravdou nám či frází: k záhadě té klíč mi schází!
V národů však vroucím zápolu když baží jarý kmen se vznésti k blahu, k světlu výš, vlastní krb když hájí srdcem svým i paží, s vlastních beder střásá cizí tlak i tíž,
neb když rodem blízké k sobě vine kmeny, v družný povzlet, cílům velkým zasvěceny: pak žeť v jeho snaze pravda s upřímností, – o tom aspoň nemám stínu pochybnosti.
Ustane-li někdy kmenů soupeření, hašteřivý Babel o přednosť a moc, zhasne-li ten požár, jako ztichlo vření pro vyznání víry v minulosti noc;
národům-li vzejde shody věčná hvězda: aspoň blízká se mi nezdá! Že však nám, že Čechům žádná ruka k smíru nekyne z té vřavy cizích odnikud,
nás že nevítá v tom velkém světa šíru spolný druh, však dravý, nepřátelský pud; že té slibované shody výklad přímý značí pohlcení malých velikými,
že jen vzdor jak pevná tvrz nás chranně hostí: o tom ani mžikem nemám pochybnosti. Vůlí přírody-li osud zlý se valí neúprosně na nás, děsně úchvatný,
jest-li zákonem, že národové malí padnou v oběť velkým v zánik nezvratný; obrana-li marně tráví naše síly: černá věštba snad se mýlí!
Že však padl na vždy v mrtvých bledé řady i ten světovládný, velký, věčný Řím, když se upil jedem chabosti a zrady a když chrabrosť jeho rozprchla se v dým;
že i malý národ v jistý pád se vžene, nad sebou-li samým tak se zapomene, až se zřekne mluvy, cti a statečnosti: o tom nesmí býti žádné pochybnosti.
Bude-li nám přáno, že to přetrváme, nepřátel až divá vybouří se zášť, mety vznešenější, blahým snům jen známé, skryté v mlhový teď budoucnosti plášť,
snahám soků našich někdy-li se zjeví: duch můj věří, ale neví! Že však lid, jenž tolik mučednictví prožil s čistou myslí českou v pekle věků dvou,
slavně vstal a statky ducha svého zmnožil, práv jest věřit v sebe, v zdravou sílu svou: lid že věrný, s duší šlechetnou a velkou, nezmatou-li jen ho svůdci s hlavou mělkou,
schopen jest, by dočkal, dobyl budoucnosti: o tom není pro mne žádné pochybnosti. Jest-li platno lidstvu, tak je matně hradit, jak by národnosť v něm místa neměla,
prázdným jeho stínem v žilách krev jí chladit, až jak upír by ji vysál docela; není-li to jména lidstva nešvaření: to mi dosti jisto není!
Že však nešlechetno, nectno svrchovaně, v boji opouštět svůj národ nadšený, místo mužné hrudi, místo pevné zbraně nést mu v řady poplach planě smyšlený,
hlásat, že zač trpěl a zač válčí nyní, zrádcem idealů nejvyšších jej činí; tak že hrá jen vlažnosť s maskou všelidskosti: o tom nemám ani zdání pochybnosti.
Žádá-li si lidskosť pravá, nezbájená, aby národy se v jednu slily směs, aby zašla každá spolná vůle kmenná, každý rodný cit a každá vlastní mez
ode točny k točně v lidstva ohromnosti: o tom pochybuji dosti! Čeho drahému však mému lidu třeba, co mi velí svatý národnosti vznět,
z vína srdce svého, z ducha svého chleba s jistotou mu jasnou prahnu vzdáti hned! Čeho národ žádá na mém díle chudém, poctivě chci robit s rozkoší a trudem;
o své zjevné, prosté, české povinnosti nemám, nebudu mít nikdy pochybnosti. Nezalhaný úkol, přímé povolání jasno mi jak slunce v lesku poledním:
vlastní národ statně bytnosť svou kde brání, v boji tom být prvním a též posledním! Pro nás-li kde vyšší meta v skutečnosti: o tom mám své pochybnosti!
Žeť však třeba srdcí celých mužů zplna, silných ducha křídel, bystrých vůle střel, aby zvítězila pře ta spravedlná, jež nám vůči křivdám věku za úděl;
žeť to úkol velký, a ne zvůle malá, cíl, jejž chlubná výsosť doby pronedbala, a že list, jenž vypad’ z věnce všelidskosti vracíme jí: o tom nebuď pochybnosti!
Cookies on Poetry Cove